popisná část

papoušek senegalský
papoušek žlutotemenný
papoušek konžský
papoušek kapský
papoušek hnědohlavý
papoušek hnědý






Popis druhů












































Již v mládí mi silně učarovala Afrika s jejími pláněmi plnými nádherných exotických zvířat, rostlin a dobrodružstvím vonící kulturou. Snad to bylo i tím, že Africe bylo tehdy věnováno více pozornosti v televizi či tisku než jiným částem světa. Dodnes si vzpomínám, na nádherný zážitek, když jsem pod vánočním stromečkem objevil knížku o afrických zvířatech. Později jsem si samozřejmě kupoval vše co o přírodě a exotických krajinách vycházelo a po hříchu byla tématem většiny knih „Mzuri Africa“, „nádherná Afrika“. Nesmazatelně se na mé generaci „podepsal“ zakladatel safari ve Dvoře Králové Josef Vágner svou sérií dokumentů a řadou poutavých knih.
 Tyto okolnosti tedy patrně stály u zrodu mého vztahu k Africe. Jasným řízením osudu tedy bylo, že vůbec prvními papoušky, které jsem si koupil a se kterými jsem začínal svou chovatelskou kariéru byli agapornisové. Podobně jako každý chovatel jsem i já postupně vystřídal celou řadu různých druhů, ale nevzpomínám si, že by u mne někdy chyběli papoušci pocházející z afrického kontinentu. Když jsem pak o několik let později získal pár papoušů senegalských a za necelého půl roku se od nich dočkal mláďat, bylo patrně definitivně rozhodnuto a od té doby jsou „afričani“ mou tak říkajíc srdeční záležitostí.

 Afričtí papoušci rodu Poicephalus 

Úvod
 Většina z více než 350 druhů papoušků obývá australsko-oceánskou oblast a Nový Svět od Chile po Texas. Oba největší kontinenty – Asie a Afrika – jsou domovem 42 druhů, z nichž pouhých 19 žije na africké pevnině a dva druhy jsou endemity na Madagaskaru a několika přilehlých ostrovech. Kromě jednoho druhu alexandrů (Alexandr malý, Psittacula krameri), je to 9 druhů rodu Agapornis, asi nejznámější a jeden z nejinteligentnějších papoušků p. šedý či také žako (Psittacus erithacus) a 9 druhů papoušků rodu Poicephalus, kterým bych chtěl věnovat malou sérii článků. 

Rod Poicephalus, Swainson 1837
Papoušci dlouhokřídlí 

Čeleď Psitacinae
Rod Poicephalus 
- zahrnuje celkem 9 druhů a 25 poddruhů. Někteří autoři jej dál dělí ještě na dvě skupiny/podrody tzv. superspecies a to především na základě velikosti a zbarvení peří. Prvním podrodem je „Poicephalus robustus-Superspecies“, do kterého náleží papoušek kapský (Poicephalus robustus) a p.konžský (Poicephalus gulielmi). Druhou skupinou je „Poicephalus meyeri-superspecies“ zahrnující zbývajících sedm druhů. Názory se poněkud liší jen na zařazení p. žlutočelého (Poicephalus flavifrons). Velikostí se podobá druhům z první skupiny, ale obvykle bývá řazen do druhé superspecie. Výrazně se od ostatních druhů liší i nároky na životní prostředí.
 Papoušci dlouhokřídlí jsou středně velcí ptáci velikosti od 22 do 33 cm při váze 100 až 400g. Převládající barvou opeření jsou různé odstíny zelené a hnědé, případně kombinace obou barev. Variabilní až částečně celkové zbarvení je doplňováno nápadnými znaky na hlavě, křídlech, nohách, spodní i svrchní polovině těla; žlutými u p.hnědohlavého (P.cryptoxanthus), kombinací žluté a modré u p. žlutotemenného (P.meyeri) a p.hnědého (P.rüppelli) žlutými až oranžovými či červenými u zbývajících druhů. 
  Všichni papoušci tohoto rodu mají typicky podsaditou postavu, výraznou hlavu s nápadným mohutným zobanem a dlouhá křídla dosahující až na konec krátkého, hranatého ocasu. Společným znakem všech druhů je rovněž holé oční okruží a ozobí. Několik zvláštností vykazuje anatomie lebeční kosti. U většiny druhů jsou obě pohlaví zbarvena stejně, u některých je tzv. částečný pohlavní dimorfismus a jen u dvou druhů obývajících suché oblasti - p. červenobřichý (P.rufiventris) a P.rüppelli - lze bezpečně určit pohlaví podle vnějších znaků. Zajímavostí je i fakt, že P.rüppelli patří k těm nemnoha ptačím druhům, u kterých je samička nápadněji zbarvena než sameček.
 Mláďata se podobají svým rodičům, ale barva jejich peří je matnější a oční duhovka tmavá. Znaky v opeření buďto chybí úplně nebo jsou málo výrazné.

Rozšíření 
  24 poddruhů obývá rozsáhlé plochy africké pevniny, jen poddruh p.hnědohlavý zanzibarský (P.cryptoxanthus zanzibaricus) žije na ostrovech Zanzibar a Pemba v Indickém oceánu východně od Tanzanie. Obecně lze říci, že papoušci dlouhokřídlí žijí na jih od Sahary až po okolí města Port Elisabeth v JAR. Výjimku tvoří nižší polohy v Etiopii, pás podél pobřeží v Somálsku, souvislé uzemí v Namibii, Botswaně a JAR a střední až západní část po obou stranách rovníku, kde se vyskytuje několik izolovaných populací „Poicephalus robustus – superspecies“. Nejseverněji – v Eritrei - žije papoušek žlutotemenný čadský (P.m. meyeri) – oblast výskytu dosahuje zhruba 17o severní šířky. Nejjižněji žijícím druhem je papoušek kapský. Výskyt nominátní formy p.kapský jižní (P.r. robustus) dosahuje 33o jižní šířky, JAR. Rozsah výskytu od severu na jih je zhruba 5.500km. Není zahrnuta izolovaná populace papouška žlutotemenného mosambického (P.m. transvaalensis) žijící v okolí města Port Elisabeth. Předpokládá se totiž, že jde o ptáky uprchlé ze zajetí nebo obchodníkům při transportu. Nejvýchodnějším druhem je papoušek červenobřichý malý (P. rufiventris pallidus) žijící v Somálsku, nejzápadnějším papoušek senegalský západní (P.s. senegalus), jehož oblast výskytu dosahuje pobřeží Atlantického oceánu. Vzdálenost východo-západního rozšíření je ca. 7.000km. 
  Ve výskytu jednotlivých druhů jsou velice výrazné i výškové rozdíly. Zatímco papoušek hnědohlavý obývá krom jiného i mangrovové porosty přímo na pobřeží oceánu, papoušek žlutočelý byl pozorován až v nadmořské výšce 3.800m (Fry, Keith a Urban, 1988). 
Z 9 druhů žijí 4 (P.robustus, P.gulielmi, P.meyeri, P.rufiventris) po obou stranách rovníku, 3 (P.senegalus, P.crassus, P.flavifrons) jen severně a 2 (P.cryptoxanthus, P.rüppelli) výhradně jižně od rovníku.
 Nejrozsáhlejší oblast výskytu - na východě, v centrální části a na jihu kontinentu - má šest poddruhů papouška žlutotemenného. Naopak nejmenší areál má papoušek žlutočelý, který žije v deštných lesích etiopských náhorních rovin.

V přírodě
  Papoušci dlouhokřídlí obývají velice rozmanité klimatické a vegetační zóny. Hlavním klimatickým rysem jsou celoročně poměrně vysoké teploty, pravidelné (deštné lesy) či periodické srážky střídané obdobím sucha (savany a suché oblasti) a celoročně téměř stejné množství denního světla, které vzhledem k rychlému západu slunce a krátkému setmění činí téměř “na chlup” přesně 12 hodin. Škála vegetačních pásem zasahuje vysokohorské náhorní plošiny Etiopie, Tanzanie a Keni, otevřené a galeriové lesy východoafrických plání, suché a polosuché savany a buš jižně od Sahary a v jižní části výskytu (Namibie, JAR), smíšené zemědělsky využívané krajiny hlavně v oblasti Guinejského zálivu (Senegal až Nigerie), tropické deštné pralesy rovníkové Afriky a dokonce i mangrovové lesy na pobřeží Mosambiku. Vezměte si někdy k ruce nějaký podrobnější atlas a podívejte se na mapu výskytu v souvislosti s geografickou tvářností krajiny. Velice záhy zjistíte, proč je místy populace izolovaná a proč se některé druhy/poddruhy nikdy nekříží. Většina druhů je vázána na určitý biotop a pokud je v oblasti výskytu např. vysoké pohoří, znamená to pro ně v podstatě nepřekonatelnou překážku. Myslím, že se vyplatí trochu se nad způsobem života zamyslet při čtení obecných informací o výskytu v přírodě a třeba i podle toho zařídit i volieru (ptáci savan mají určitě jiné nároky na světelné podmínky než ti, kteří žijí v pralesích).
 Zatím nebylo zjištěno žádné pevné období rozmnožování. Papoušci (obecně celý rod) vzhledem k ohromnému areálu, který obývají, hnízdí prakticky po celý rok. Je ovšem téměř jisté, že doba rozmnožování je přímo spjata s příchodem období dešťů. V té době totiž mají rodičovské páry zaručen dostatek potravy nutný k odchovu mláďat.
   Počet deštivých měsíců v oblastech 
          Tropické deštné pralesy      9
          Vlhké lesy a vlhké savany   7-9 
          Suché lesy a suché savany  4-7 
          Buš a trnité lesy                  2-4 
          Polopouště a pouště           2 
K hnízdění využívají přírodních dutin v kmenech a větvích stromů, rovněž si upravují dutiny po datlech a vousácích. Zajímavostí je, že p. červenobřichý si buduje hnízda kromě dutin stromů i v termitištích a stavbách stromových termitů. Typické pro celý rod je, že papoušci využívají dutiny s mnohem menším vnitřním prostorem, než je tomu u ptáků dané velikosti obvyklé. Snůšku tvoří zpravidla 2-4 vejce, inkubační doba 28 dní, mláďata jsou po narození pokrytá světle šedým chmýřím a hnízdo opouštějí kolem 70. dne života. Rodičovské páry uzavírají podobně jako většina papoušků svazek na celý život a ke změně partnerů dochází jen v případě úmrtí jednoho z nich.
 Papoušci dlouhokřídlí jsou sociální ptáci, kteří mimo období hnízdění žijí v malých rodinných skupinkách či hejnech o 3-15ti jedincích. Výjimečně lze spatřit při lokálně bohaté potravní nabídce na jednom místě 30 až 50 ptáků. V závislosti na zdrojích potravy se během roku potulují po rozsáhlých oblastech, ale obecně lze říci, že jsou to ptáci místně stálí. Jejich let je rychlý a přímý s ráznými údery křídel. Za letu se ozývají drsným kovovým kontaktním voláním, které pomáhá udržovat hejno pohromadě. I za letu se drží ptáci jednoho páru v rámci hejna těsně u sebe. Létají většinou v menších výškách zhruba v úrovni korun stromů. Přednost dávají zalesněným oblastem např. podél vodních toků, otevřeným krajinám se spíše vyhýbají. Jsou zdatnými letci o čemž svědčí skutečnost, že při vyhledávání potravy urazí veliké vzdálenosti. Žádnou zvláštností pro ně není ani 90-100km za jediný den.
 Během žraní a ve fázi odpočinku jsou tiší a s ohledem na zbarvení je lze v korunách stromů velice těžko objevit. Přiblížit se krátkou vzdálenost k těmto velice plachým (platí pro celý rod) papouškům je podle všech autorů nesmírně těžké až téměř nemožné. Oblasti rozšíření jednotlivých druhů se místy překrývají, přičemž se podle dosavadních poznatků jednotlivé druhy nekříží. Naopak se vzájemně snaží prosadit na úkor druhého = konkurenční boj o hnízdní a potravní teritoria.

Potrava
 Hlavním potravou papoušků dlouhokřídlých jsou semena a plody stromů v různém stádiu zralosti. Výzkumy prokázali, že se v přírodě živí hlavně semeny akácií (Acacia spp.), jehličnanů (Podocarpus spp.), baobabů (Adansonia spp.) a břesovce (Celtis africana). Většina z nich má velký obsah tuku (až 15%) a jsou tedy cenným zdrojem energie. V této souvislosti stojí za úvahu srovnání s krmením papoušků rodu Ara. Krmení pro ary v zajetí obsahuje s ohledem na složení potravy v přírodě mnohem větší procento tučných semen a ořechů než dostávají ostatní papoušky. Jednoznačně bylo prokázáno, že v případě, kdy jim byla podávána strava s nižším obsahem tuků, přestali arové hnízdit a začali opět po několika sezónách, kdy se chovatelé vrátili k původnímu složení krmení s vyšším podílem olejnatých semen a ořechů (R.Low, 2000). Potravní škála dále zahrnuje ořechy, bobule, plody (fíky, olivy, švestky, datle), pupeny, květy a mladé výhonky nejrůznějších stromů. Za zvláštní zmínku stojí listy stromů mopane(?), které obsahují 12,5%! proteinu. Pro srovnání - vysoké procento proteinů obsahují z běžného krmení luštěniny, ovšem ty je nutno před podáváním kvůli obsahu inhibitorů povařit (naklíčení nestačí). 
Několikrát bylo pozorováno, že papoušci vyhledávali květy stromů a prokazatelně sbírali pyl a nektar. Potřebu živočišných bílkovin kryje hmyz a jeho larvy, které konzumují společně s květy. Přeměna původní krajiny na zemědělskou je sice na mnoha místech vytlačila z oblastí původního výskytu, ale na druhou stranu poskytla nové zdroje potravy. Ovocné plantáže (banány, pomeranče, jablka,..) a pole (kukuřice, čirok, cukrová třtina, obilí, podzemnice olejná) napadají v době zrání ve velkých hejnech a místy způsobují značné škody na úrodě k velké nelibosti místních obyvatel, kteří na papoušky často pohlíží jako na škodnou.

V péči člověka
 Papoušci dlouhokřídlí jsou celé Evropě jedněmi z nejčastěji dovážených odchytových papoušků a to hlavně „díky“ p. senegalským. Ti jsou pravidelně nabízeni již několik desetiletí za poměrně nízké ceny a jejich popularita stále neklesá, spíše naopak. V nedávné minulosti se na trhu příležitostně objevovali p. žlutotemenní, několikrát p. červenobřiší a p. hnědí, nyní se mnohem častěji dováží p. konžští (dva poddruhy). Vzácně byli dovezeni i p. kapští (v posledních dvou letech je po delší době dovezly tři importéři). V loňském roce jedna tuzemská firma uskutečnila prvé dva dovozy p. hnědohlavých. Všichni autoři se shodují na tom, že do Evropy nebyli dosud dovezeni p. žlutočelí a p. niamští (P.crassus). Tento údaj mi potvrdilo i několik chovatelů z Německa, Holandska a Dánska. Podle mých informací (osobní sdělení) si oba jmenované druhy před několika lety dovezl jeden chovatel u nás, ale po krátké době mu byli odcizeni. 
  Starší dovozoví ptáci jsou velice plaší a nejsou vhodní na ochočení i když je jako takové mnozí prodejci nabízí. Zato mláďata, především ručně dokrmená, jsou mazlivá, přítulná a na ochočení perfektní. Naučí se také velice pěkně „mluvit“. Z tohoto důvodu a vzhledem k cenové dostupnosti je také jedním z nejžádanějších druhů na ochočení již léta p. senegalský, pro svoje vlohy a charakter blízký např. p. žako (Psittacus erithacus) občas nazývaný „malý velký papoušek“. Můj tip blízké budoucnosti je p. konžský. Osobně věřím a troufám si tvrdit, že vzhledem k vzrůstajícímu počtu odchovaných mláďat, jejich postupné popularizaci a díky nižší ceně může v brzké době začít konkurovat papouškům žako. 
K chovu je nejvhodnější kombinovaná voliera s temperovanou vnitřní částí (2x1x2m) a podobně velkým přilehlým venkovním výletem. Někteří chovatelé nedoporučují velké voliery pro ptáky z odchytu, protože jsou plaší a při vyrušení se mohou v panice při prudkém letu, který ve velkém prostoru naberou, těžce poranit nárazem do pletiva. Já mám venkovní výlety 4x1x2m a přestože vlastním několik odchytových párů, nikdy jsem podobnou zkušenost naštěstí neudělal. Odchovu bylo mnohokrát docíleno i ve větších klecích (p. senegalské jsem již několikrát odchoval v klecích 150x100x100cm a 150x50x100cm). Konstrukce klecí i volier by měla být kovová se silnějším pletivem. Papoušci dlouhokřídlí jsou náruživými „dřevorubci“ a dřevěné díly voliery jim poskytují vítanou příležitost k vyžití. Částečně se mohou odreagovat při pravidelném předkládání čerstvých větví k oštipování, které dáváme alespoň jednou týdně. Hnízdní budky se osvědčili spíše menších rozměrů (patrně souvislost s velikostí dutin v přírodě). Vhodné je nabídnout papouškům na výběr více budek různých typů. Některé páry dávají přednost budkám zavěšeným horizontálně. Mě se osvědčily hlavně u p. senegalských a tuto skutečnost mi potvrdili i někteří další chovatelé. Mírně šikmo zavěšeným budkám u mne dali přednost i p. kapští a p. konžští. 
Složení chovného páru je nejvhodnější přirozeným výběrem z více kusů, což je vhledem k přijatelným cenách většiny druhů relativně dostupné. Při společném umístění více dospělých jedinců pozor na agresivitu dominantních ptáků! Zejména pokud do voliery umístíme hnízdní budky, dochází často k napadání slabších samců a dokonce i samic. Takto mi dominantní pár p. žlutotemenných zabil samce a těžce zranil samici; k napadání docházelo ve skupině p. hnědohlavých (bez budky) a podobnou zkušenost (budka vyvěšena) jsem udělal např. i u p. žako. Agresivitu papoušků dlouhokřídlých mi potvrdili i importéři (Ptáčník, Šimon).
 Základem krmení, které podávám svým papouškům dlouhokřídlým, je směs semen složená z bílé a žíhané slunečnice, kardi, pohanky, kukuřice, pšenice, ječmene, ovsa, čiroku, dýně, boby katjang a mungo. Před a během hnízdní sezóny přidávám semenec. Směs semen dostávají střídavě v suchém i máčeném/naklíčeném stavu. Doslova milují kukuřici v mléčné zralosti (zamrazuji na zimní období), nezralé a polozralé obilí a semena trav. Ve zvláštních miskách mají trvale k dispozici různé druhů prosa, lesknici a granule pro papoušky. Někteří chovatelé dávají i granule pro psy. Zhruba 2x týdně dostávají vařenou rýži se suchou vaječnou směsí a směsí pro měkkožravé ptáky s hmyzem a ovocem. Nezbytnou součástí potravy je ovoce (jablka, citrusy, hrušky, třešně, rybíz, angrešt, hroznové víno), zelenina (mrkev, červená řepa - hlavně nať, kedlubny, zelí, topinambury, rajčata, paprika, okurky, mangold), zelené krmivo (různé plevely a trávy, pampeliška, ptačinec, jitrocel, špenát) a bobule (jeřabiny černé i červené, hloh, bezinky, šípky, trnky). Samozřejmostí jsou čerstvé větve i s pupeny, listy a květy.
 Hlavním obdobím hnízdění jsou (při splnění vhodných podmínek) v našich zeměpisných šířkách měsíce listopad – leden, druhým vedlejším květen – srpen. Předpokladem odchovu v chladných měsících je přitápění a prodlužování dne umělým osvětlením. V té době držím teplotu v ptačinci kolem 140C, i v případě velkých mrazů nikdy neklesá pod ca 8-100C, den prodlužuji na 12-14 hodin. Vejce vařená natvrdo, vaječnou míchanici nebo tvaroh berou více v době odchovu mladých. Asi měsíc před předpokládaným hnízděním mají k dispozici sepiovou kost, do vody přidávám calciový preparát; grit a minerální kámen mají k dispozici celoročně. Papoušci dlouhokřídlí odchovávají zcela běžně 2x ročně, v případě, že odebereme mláďata k ručnímu dokrmení, mohou odchovat i 3x během jednoho kalendářního roku. Mě takto v minulosti odchovali mladé p. žlutotemenní (3 hnízdění 8 mladých) a v letošním roce i p. konžští (3 hnízdění 6 mladých). Pokud mladé vyvedou rodiče, je nutné včasné odstavení. Samec připravující se k novému zahnízdění může mláďata napadnout a vážně až smrtelně zranit.
 Poměrně málo se ví, že papoušci dlouhokřídlí pocházející z odchytu bývají často napadeni parazity. Jedná se v především o škrkavky, ale velmi časté jsou rovněž tasemnice!! Oba druhy parazitů jsem před lety zaznamenal i ve svém chovu u papoušků senegalských a tasemnici měl i jeden žako. Mnohé nasvědčuje tomu, že společná pro oba druhy je i náchylnost k nedostatku vápníku (hypokalcimii). Již dlouho je známo, že žakové mají s touto poruchou problémy a to hlavně samičky v období hnízdění, kdy při tvorbě vaječných skořápek dochází k odvápnění kostí. V literatuře je popsáno několik případů i u papoušků dlouhokřídlých; v mém chovu k tomu došlo v případě samičky p. konžských. Nejlepší prevencí je pravidelné podávání vápníku ve formě sepiové kosti, vaječných skořápek a např. vodorozpustného preparátu Calcium chloratum. 
Všechny druhy papoušků rodu Poicephalus jsou zařazeny do CITES II a podléhají nahlašovací povinnosti. Výjimkou jsou v zajetí odchovaní papoušci senegalští, kteří jsou této povinnosti zbaveni.
 Závěrem malá poznámka k českému označení rodu. Název dlouhokřídlý je shodný s německým „Langflügel“ a mnozí lidé jsou velice citliví na vše, co je byť vzdáleně spojeno s němčinou. Tato skutečnost má u nás hluboké historické kořeny a živá patrně zůstane ještě dost dlouho. Název papoušci dlouhokřídlí je ovšem vzhledem k tomuto na první pohled patrnému tělesnému znaku natolik oprávněný, že označení mi přijde naprosto přirozené a těší mě, že se v chovatelské mluvě již celkem vžil. Bohužel nevím, jaké se pro tento rod používá označení např. ve francouzštině nebo angličtině, ale mě samotného potěšilo, když jsem při pročítání Brehmova Života zvířat došel k africkým papouškům. Vlastním kompletní čtvrté přepracované vydání, které cituji: „přeložil a československými věcmi doplnil PROF. JIŘÍ JANDA s redakčním kruhem“, a prof. Janda zde papoušky tohoto rodu nazývá dlouhokřídlými rovněž. „Všichni papoušci dlouhokřídlí, celkem 22 druhy, jsou spojeni v rod Poicephalus Swains. a liší se od svých amerických zástupců nejen vyšším zobákem a kratší spodní čelistí, nýbrž, podle Reichenowa, větší čilostí a rychlostí.“: tolik závěrem prof. Janda.