popisná část

papoušek senegalský
papoušek žlutotemenný
papoušek konžský
papoušek kapský
papoušek hnědohlavý všeobecná část

 

 

Papoušek hnědý – Rüppellův


Poicephalus rueppellii, (G.R. Gray 1848)

Rüppell´s Parrot
Rüppells Papagei


 
Popis:
Základní zbarvení tmavě až černohnědé, spodní část hlavy a těla se stříbrným nádechem; spodní strana a ohbí křídel žluté podobně jako stehna. Samičky mají na rozdíl od samců dolní část zad a břicha modré. Zobák černý, oční duhovka oranžově červená, nohy tmavě šedé.
Velikost: 22cm

Výskyt:
podél pobřeží od jihozápadní Angoly až po střední Namibii

Status:
V Namibii místně poměrně běžný, o situaci v Angole nejsou zprávy

Poznámka:
Ve svém výskytu navazuje na rozšíření papouška žlutotemenného. Obývá velice suché krajiny. Přes sou plachost dává přednost napajedlům blízko turistických center před vodními toky.

 

Papoušek hnědý – Rüppellův
Poicephalus rueppellii (G.R. Gray, 1848)
Vnější znaky: papoušek menší až střední velikosti s výraznou hlavou, křídla dosahují téměř na konec rovného mírně zakulaceného ocasu. Tento druh jako jeden z mála celého rodu vykazuje výrazný pohlavní dimorfismus, přičemž nápadnější je kupodivu samička!!
Systematické zařazení: monotypický druh blízce příbuzný papoušku žlutotemennému
Hlasové projevy: tichý, poměrně příjemné skřípavé cvrlikání, jen občas drsné volání, podle mého názoru je jejich hlas o něco melodičtější než u ostatních druhů rodu
Status v přírodě: v některých oblastech (Namibie) lokálně hojný, o současných stavech v Angole není delší dobu nic známo vzhledem k nepřehledné situaci a dlouhodobým politickým a kmenovým nepokojům.
Status péči člověka: ve volierách chovatelů po celé Evropě patří stále spíše k raritám, dovozy vždy výjimečně a nárazově, v současnosti hlavně z faremních chovů v JAR
Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce
Inkubace: 28 dní
Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 9ti týdnech, rodiče je poté ještě asi 2-3 týdny dokrmují
Odchovy: patří do kategorie význačných chovatelských úspěchů, podařil se nedávno i v ČR
Podmínky chovu: kombinované celoroční voliery s temperovanou vnitřní částí, chov je bez problémů možný i ve vnitřních volierách či větších klecích
Stupeň ochrany: CITES II

Velikost: 23 cm
Výskyt: Obývá území táhnoucí se v pásu od centrálních suchých oblastí Namibie severozápadním směrem a postupně podél angolského pobřeží až po hlavní město Luandu.
Popis: Samec: celkové zbarvení je, jak již napovídá české označení, tmavě hnědé, jednotlivá pera prakticky po celém těle jsou světle lemovaná. Hlava po stranách, hrdlo a prsa světlejší, příuší stříbřité; nápadná je rozsáhlá zářivě žlutá skvrna na ohbí křídel, křídelních krovkách a spodní straně křídel (její rozsah i tvar je silně variabilní); záda a kostřec(!) tmavě hnědé, břicho a spodní ocasní krovky tmavě hnědé někdy jakoby s nepatrným modrým nádechem; spodní strana ocasu světle hnědá; holenní peří žluté; holé oční okruží a ozobí černavé; duhovka červená až oranžová; zobák a běháky šedočerné.
Samice: v zásadě zbarvena stejně jako samec, ale s výrazným rozdílem v oblasti dolní části zad, kostřece, stehen a okolí řitního otvoru. Jmenované oblasti jsou nápadně zářivě modré!! V této souvislosti si bohužel nemohu odpustit důraznou výtku na adresu nedávno vyšlé knížky M. Vašíčka. Patrně chybou tisku jsou zde uvedeny rozdíly ve zbarvení pohlaví nesprávně a pro mnohé méně zkušené chovatele může být tato informace silně matoucí. Ještě jednou proto zdůrazňuji: dospělí ptáci s jasně modrými partiemi jsou samičky!!
Mladí ptáci jsou podobní samicím, ale jsou matnější, žluté znaky se většinou objevují jen na spodní straně křídel, na svrchní jen ojedinělá peříčka; modré znaky jsou světlejší. Modré partie mají zpočátku obě pohlaví, ale po prvním juvenilním přepeřování je samečci ztrácejí.


V přírodě
Status: Údaje o současných stavech papoušků hnědých ve volné přírodě se podle různých pramenů liší. Až do sedmdesátých let nebyli vzácní (shodné údaje více autorů). Později je mnozí uvádí jako silně ohrožený druh, jiní zase s odvoláním na starší zdroje fakticky podávají irelevantní a zavádějící informace. Proto jsem nesmírně uvítal obsáhlou reportáž R.K.Wagnera (2002) o cestě za papoušky hnědými po severní části Namibie. Značná část uvedených údajů o životě v přírodě tedy pochází ze současnosti, přímo od návštěvníka oblastí výskytu - navíc též zkušeného chovatele -, který Namibii navštívil přímo za účelem pozorování papoušků hnědých.
Kromě známých rezervací Etosha a Okavango strávil vždy několik dní v pěti či šesti turistických stanicích specializujících se na pozorování divoké zvěře. U mnohých jsou vybudována i různá napajedla a téměř u všech tzv. „ptačí pítka“ i u nás v obchodech běžně nabízené keramické napáječky, která v tamějších podmínkách tvoří jednoduché ploché betonové nádržky. Tyto napáječky navštěvuje nejrůznější ptactvo a pravidelně též papoušci hnědí. Na jedné stanici jim údajně dávali jasnou přednost i před asi 100m vzdálenými jámami s vodou vyhloubenými slony: „Znovu a znovu mě uvádělo v úžas - a nemám pro to žádné rozumné vysvětlení -, že plachým dojmem působící papoušci hnědí tak často navštěvují uměle vytvořené napáječky v blízkosti lidí. Jednou jsem zastavil s autem jen několik metrů od napáječky a po slabé hodince čekání se mi zde podařilo udělat spousty krásných fotografií“.
Autor se s papoušky hnědými běžně a v relativně hojném počtu setkával na všech místech (kromě rezervace Etosha), která v Namibii navštívil. Jako dílčí shrnutí údajů o současných stavech v přírodě tedy opět cituji: „O situaci a statusu papoušků hnědých se mohu vyjádřit jen podmínečně, protože jsem nenavštívil všechna místa, kde tito papoušci žijí. Každopádně všude tam, kde jsem se s nimi setkal, byla vidět větší hejna dospělých i mladých ptáků. V průvodci „Robert´s“ se píše o hejnech až 20ti jedinců. Myslím si, že mnou pozorovaná hejna byla o dost větší. Papoušky hnědé lze tedy označit jako místně hojné“.
Vyjadřovat se k jejich stavu v Angole není dost dobře možné s ohledem na nepřístupnost a nepřehlednou situaci panující v tamějším regionu. Snad jen malá poznámka na okraj. Některým druhům papoušků Jižní Ameriky se v neklidných oblastech, které ovládají různé gerilové oddíly, vede dobře a jejich počty jsou v těchto oblastech větší než jinde. Dobrým příkladem je v tomto směru i ara zelený v pohraničních oblastech Nikaragui. Ty byly vzhledem k politické situaci v regionu svého času zaminovány a pro člověka potažmo pytláky jsou proto dodnes těžko přístupné. Zatímco na kostarické a honduraské straně se s nimi lze setkat jen vzácně, protože jsou osídleny a zemědělsky využívány (zneužívány?), na nikaragujské se rozkládá bujný prales.
Biotop: Oblasti, ve kterých žijí, se vyznačují výrazně nízkými srážkami. Obývají především otevřené lesy, trnité savany a polopouště náhorních rovin horského masivu Waterberg a Dolnoguinejské vysočiny v nadmořské výšce 1000-1500m. S oblibou se zdržují v korunách stromů podél říčních toků, z nichž mnohé především v Namibii po určitou roční dobu vysychají. Nevyhýbají se ani blízkosti lidských osad, ale vzhledem k nevhodnosti dané krajiny k zemědělskému využití jsou hlavním potravním zdrojem původní přirozené rostlinné druhy; potravu hledají hlavně v korunách stromů.

Potrava: Hlavní potravou papoušků hnědých jsou různé části stromů a křovin – plody, semena, květy, pupeny, listy a mladé výhonky. Potvrzené údaje o zdrojích potravy (Wagner,2002): plody sykomory (Ficus sykomorus) (žije v nich velké množství hmyzu a jeho larev, takže lze předpokládat, že jsou pro papoušky cenným zdrojem živočišné bílkoviny); semena a patrně též podlouhlá květenství Faidherbia albida, vínově červená semena Terminalia prunioides, semena Combretum imberbe, plody akácie Acacia erioloba (tuto akácii s neuvěřitelně dlouhými trny je možné vídat dokumentárních přírodopisných filmech o Africe. Je to takový pichlavý strom, na kterém si často staví svá hnízda kolonie snovačů). Vzhledem k tomu, že se často se zdržují na stromech mopane (Colophospermum mopane) lze předpokládat, že se živí i semeny ukrytými ve fazolovitých tobolkách. Bez zajímavosti není ani vysoký obsah proteinů (12%) v jejich listech a s tím spojená vysoká výživná hodnota, kterou si dokonce uchovávají i suché, na zem spadlé listy. Uvedené druhy stromů jsou velice plodné. Bývají doslova obalené plody a semeny a v oblasti rostou ve velikém množství (Wagner,2002).
Další údaje o potravních zdrojích: květy, pupeny, plody, mladé výhonky a semena akácií (Acacia karoo, A. albida, A. erubescens), mesquite (Prosopis juliflora), combretum – různé formy (stromy, keře, lianovité rostliny), semena divokých melounů; potravní škálu doplňují rovněž plody, bobule a součásti různých křovin, fíky a hmyz v různých fázích vývoje, především larvy (McLachlan a Liversidge, 1981; Mackworth-Praed a Grant, 1981; Rowan, 1983; Fry, Keith a Urban, 1988). Jediný údaj o využití obdělávání krajiny pochází z Angoly. Repp & Repp (1986) uvádí, že zde papoušci hnědí způsobují domorodcům velké škody na kukuřici. Tomuto údaji lze velice snadno uvěřit, protože obliba kukuřice a napadání jejích polí známe u papoušků z celého světa. Podle poměrně snadného přizpůsobení se náhradní potravě v zajetí je zřejmé, že otázka potravního spektra není ani tak záležitostí volby ale okolnosti, že oblasti rozšíření papoušků hnědých jsou velice suché, málo osídlené a tudíž v nich není zemědělství rozšířené. Například blízkosti turistických stanic jsou často zřizována krmítka k přilákání ptáků a papoušci si sem denně přilétají pochutnávat na slunečnici, kukuřičném šrotu a směsích Müsli.
Způsob života: papoušci hnědí podobně jako ostatní druhy rodu Poiceophalus žijí často v párech či rodinných skupinkách. S hejny dvaceti až třiceti kusů se ovšem podle Wagnera lze setkat zcela běžně a to alespoň v červnu, kdy je autor pozoroval. V tu dobu zde v noci občas klesají teploty až na –6oC. Přes den se teplota ve stínu pohybuje kolem 20oC při relativní vlhkosti vzduchu cca 40%. V létě (prosinec, leden) na severu Namibie šplhá ve dne rtuť teploměru i přes poměrně značnou nadmořskou výšku až nad 40oC. V párech a později v rodinných skupinkách tedy snad žijí od ledna do května, kdy zde dochází k častějším srážkám. Období dešťů ovšem v místních podmínkách nemůžeme chápat tak jak, je známe z tropických oblastí. Zde se jedná jen o vytrvalejší deště (několik hodin či výjimečně dní).
Žádný z autorů nehovoří o společném nocování, ale (opět podle pozorování Wagnera) si lze docela dobře představit, že hejna pohybující se krajinou společně i společně nocují. Pozoroval je při přeletu krajiny a sběru potravy totiž již poměrně brzy ráno. Otázkou spíše je, jestli takto tráví noci na stálých nocovištích (spacích stromech), či zda zůstávají v místech, kde se právě pohybují. Za potravou se vydávají až asi hodinu po rozbřesku, když začne slunce hřát. Touto činností se zaměstnávají asi dvě hodiny ráno a zhruba stejnou dobu odpoledne před západem slunce (východ slunce 6.oo hod - v 18oo hod je naprostá tma; papoušci se údajně na nikdy neobjevili před 7.15 hod). Polední žár tráví ukryti ve stínu řídkých korun stromů. Většinu času jsou velice potichu a vzhledem k výtečnému ochrannému zbarvení je není snadné objevit. Všichni autoři se shodují, že se jedná o plaché ptáky, kteří se zdržují vysoko v korunách stromů a udržují si značnou ústupovou vzdálenost. Stejný poznatek učinil i Wagner, ale jak se zdá, zmíněná opatrnost a plachost neplatí v okolí turistických stanic. Zde se pohybují například v bezprostřední blízkosti bazénu, hlavních budov či jednotlivých bungalovů. Ptáci se zde patrně cítí v bezpečí, protože na ně nikdo neútočí a naopak zde nalézají dostatek potravy a vodu.
Let je přímý, rychlý a doprovázený hlasitým křikem. Přestože se raději drží v blízkosti stromů, bez problémů se vydávají i přes otevřené krajiny.
Zajímavý poznatek ke způsobu života papoušků hnědých učinil Hoppe (2000) při pozorování papoušků žlutotemenných (Poicephalus meyeri). „Jen několik km západně od míst výskytu papoušků žlutotemenných jsem vídal malé skupinky papoušků hnědých. Lze se tedy velice snadno domnívat, že zde (sever Namibie, horský masiv Waterberg – až 1812m) dochází ke kontaktům mezi oběma druhy“. Oblasti výskytu papouška hnědého hraničí/překrývají se s areálem papoušků žlutotemenných a to v Namibii s poddruhem P.m. damarensis a v Angole s poddruhem P.m. reichenowi. V této souvislosti není bez zajímavosti, že oběma těmto poddruhům chybí žluté znaky na hlavách. Vyloučit se tedy nedá možnost, že je to důsledek vzájemného dlouhodobého křížení.

Hnízdní biologie: O rozmnožování papoušků hnědých je k dispozici jen velice málo údajů. Hnízdí v kmenech a větvích stromů a to údajně nejen akácií, palem, mopane či fíkovníků jako jiné druhy ale rovněž sukulentních druhů. Využívají přitom s oblibou opuštěné dutiny datlů. Hnízda mohou být někdy i poměrně nízko nad zemí (3-4m uvádí Mackworth-Praed a Grant,1981). Hlavním obdobím hnízdění by měly být měsíce únor-květen (Robert´s), místní obyvatelé hovoří o počátku hnízdění dokonce již v listopadu, Wagner pozoroval tři ptáky (2,1) při intenzivním zájmu o dutiny jedné palmy a sousedního fíkovníku v červnu. Domnívá se, že období rozmnožování se řídí především podle výskytu dešťů a následné dostatečné potravní nabídky. Deště se údajně někdy objevují již v říjnu a jindy zcela chybí až do poloviny ledna. Hoesch a Niethammer (1940) píší o snůšce tří oplozených vajíček v dutině akácie v únoru, počátkem dubna pozoroval tok Kemp (1969), Dean (1974) objevil hnízdo s mláďaty v Angole počátkem května asi 5m vysoko v kmenu baobabu, ve třech případech v červnu a jednou v září! nalezl mláďata Rowan (1983) a pár s třemi právě vylétlými mláďaty pozoroval rovněž v září Patten.
Snůška čítá většinou tři bílá kulovitá vajíčka (2-4) 27,3x24mm velká o hmotnosti 8,5g (průměrné hodnoty). Na vejcích sedí výhradně samička a to 27-28 dní. Mladé krmí v hnízdě oba rodiče 65-70 dní. Po opuštění hnízda je ještě nějaký čas dokrmují. Rodinné skupinky se poté často sdružují do hejn až 30ti kusů, ve kterých se drží až do příštího období hnízdění, kdy se rodiče od hejn oddělují a vyhledávají si hnízdní dutiny. Údaje o rozměrech hnízd nejsou dostupné, ale patrně budou podobně jako u ostatních druhů Poicephalus spíše menších rozměrů.

V péči člověka: Za své vědecké druhové jméno vděčí tento papoušek Grayovi, který jej pojmenoval (1848) na památku a počest svého přítele Dr. Eduarda Rüppella (1794-1884) jako připomínku jeho obrovského přínosu při poznávání zoologie Afriky.
První zmínky o papoušku hnědém v Evropě pochází z londýnské zoo (1882). Další informace jsou dostupné až z šedesátých let, kdy došlo k ojedinělým dovozům do několika zemí (Anglie, Švýcarsko, Německo). O něco dříve ovšem byli chováni v Jižní Africe a také v USA. Světový prvoodchov se podařil v roce 1961 v zoologické zahradě Bloemfontein v JAR; od roku 1965 hlásila opakovaně úspěchy Bush Gardens v Tampě na Floridě. Ve zdejší zoo dosáhli i odchovu křížence od páru 1,0 papoušek žlutotemnný/0,1 papoušek hnědý – 1 mládě opustilo budku po 11 týdnech. V roce 1972 získal šest kusů de Grahl. Píše o nich jako o „velice vzácných papoušcích“; v té době prý byli ptáci s modrým kostřecem považováni za samce!! Byli velmi plaší a po delší čas drženi společně bez známek šarvátek. Později si ponechal jen jeden pár a ten měl 6 let. Ptáci se údajně krmili a probírali si peří, ale k odchovu nedošlo. Později je přenechal Vogelparku Walsrode. Jak zjistil až o mnoho let později, podobně jako jemu se vedlo i dalším chovatelům, kteří se dočkali úspěchu až po 6-7 letech. Závěrem píše: „Trpělivost při čekání na odchov je dobrá věc, ale ještě lepší je - ještě mnohem víc trpělivosti!“
V Německu byli odchováni 2 ptáci v roce 1978 a 4 v roce následujícím. Chovatel tomuto páru údajně zavěsil budku až poté, kdy samička snesla na dno klece! (de Grahl,1990). V Anglii byli poprvé odchováni v Zoo Londýn v roce 1981 (vnitřní voliera 1,8 x 1,2 x 2,3m, budka 25x25x46cm). Zajímavé je, že samička zde žila již od roku 1973, o samci údaje chybí (Low, 1989). Úspěšný odchov se podařil též F. Manningovi v roce 1982. V době odchovu mláďat prý jeho ptáci chytali ve volieře (3 x 1,5 x 1,7m) mušky, sbírali z listů mšice a brali s chutí moučné červi. Po výletu mladých z budky (9 týdnů) si jich už rodiče ani mláďata nevšímali. Ve Švýcarsku je poprvé odchovali manželé Passetovi (1981). Na odchov čekali dlouho i oni – samičku vlastnili od roku 1974, 2 samečky od 1975. Ptáci byli drženi společně, protože nejevili známky utváření páru a všichni se dobře snášeli. Bohužel jen do února 1980, kdy při nadcházejícím toku napadl jeden ze samců konkurenta a ten následující den zraněním podlehl. Ke snůšce a odchovu – ze tří vajíček tři mláďata - došlo až o rok později. Mláďata opustila budku v 60ti dnech. Ptáci byli umístěni v ptačinci s venkovní volierou 2,4m dlouhou. V zimě byla teplota uvnitř 6oC!
V Československu jej poprvé mohli naši chovatelé vidět na Exotě Olomouc 1974, vystavoval jej F.Böhr (NDR), v roce 1976 jeden exemplář údajně chovali v Zoo Liberec a později na Slovensku Z. Pichlík. První částečný odchov se podařil J. Malému v roce 1987. Ze dvou vajíček se vylíhlo jedno mládě, které po týdnu uhynulo (Vašíček, 1981 a 2003). V roce 2002 konečně podařil úspěšný odchov papoušků hnědých i u nás. Od dvou párů, které získal jen několik málo měsíců předtím, se Z. Schiffmannovi podařilo odchovat od jednoho páru ze čtyř vajíček tři mláďata. U druhého páru rodiče dvě mláďata několik dní po vylíhnutí usmrtili, podle názoru chovatele patrně jako následek vyrušení po kontrole budky. Oba páry byli umístěni v bednových klecích 150 x 60 x 60cm k dispozici měli hnízdní kmenové budky 30 x 40cm. Samice zasedla na třetí snesené vejce, první mládě se vylíhlo po 27 dnech. Teplota v místnosti byla 26oC a samice mláďata zahřívala jen 3 týdny. Mladí budku opustili v 61 dnech, sami začali žrát již po týdnu a staří je krmili deset dní. Od rodičů je chovatel oddělil již po čtrnácti dnech od vylétnutí! Z. Schiffmann sice uvádí, že se jedná o ptáky z odchytu, ale téměř jisté je, že byť jsou z dovozu, pocházejí z chovných zařízení v JAR.
V letech 1998 – 2001 bylo do České republiky dovezeno ve třech zásilkách kolem 50 exemplářů pocházejících z faremních chovů z JAR. Tato země je již skoro třicet let prakticky jediným vývozcem těchto papoušků do celého světa. Až v posledních deseti letech se na trhu objevují i ptáci odchovaní evropskými chovateli. Problémem obchodu a původu do Evropy směřujících papoušků hnědých se při své cestě na jih Afriky věnoval také Wagner. Za tímto účelem navštívil i JAR a tamější obchodníky a chovatele. Se stoprocentní jistotou se samozřejmě jejich ilegální odchyt vyloučit nedá, ale v Namibii jsou v tomto směru velice přísné zákony a chovaní jedinci musí mít doklady původu. Velice přísně zde rovněž postupují proti pytlákům a pašerákům zvěře. Případná v zajetí odchovaná mláďata směřují výhradě k obchodníkům a chovným stanicím do JAR a odtud pak dále do světa.
Mě se podařilo získat do svého chovu papoušky hnědé v roce 2000. Ptáci pocházeli z jedné z výše uvedených zásilek a byli ve výtečné kondici. Sameček byl poměrně velice klidný, samička naopak v přítomnosti lidí neustále neklidně poletovala. Ptáky jsem umístil do vnitřní voliery 200x100x160cm a předložil jsem jim tři různé typy budek – horizontálně i vertikálně zavěšených. Nejraději se hned od počátku zdržovali v rohu na horizontální budce 25x40cm a asi po půl roce jsem pod ní nalezl i vyhrabanou výstelku. Hned od samého počátku jsem jim předložil stejné krmení jako dávám svým ostatním papouškům a k mému překvapení jsem krmnou dávku ani nemusel upravovat. Prakticky okamžitě brali téměř všechno včetně vařené rýže a granulí Kaytee. U těch pouze vytrvale po celou dobu odmítali jeden typ granulek (taková korýtka zelené barvy). Rovněž bobule, ovoce, zeleninu a různé plevely a trávy či klasy kukuřice a obilí přijímali jakoby je jedli odjakživa.
Zhruba po roce (listopad/prosinec) jsem náhle zjistil, že sameček zůstává v jedné poměrně dost vysoké budce a protože jsem zvyklý, že u mnoha druhů budku nejdříve navštěvuje samec, nevěnoval jsem tomu asi dva dny pozornost. Potom jsem jej přece jen v budce zkontroloval a zjistil jsem, že je celý nakrčený. Od dovozce jsem věděl, že ptáci měli problémy s parazity a proto jsem jej ihned odčervil a to ve dvou etapách s odstupem asi 2-3 týdnů. Během krátké doby se opět dostal do formy a já čekal dál v naději na odchov, protože krátce před onemocněním jsem ptáky viděl několikrát při vzájemném krmení a probírání peří. Bohužel toho roku se už nic nestalo a ptáci přepeřili. S nastupujícím zimním obdobím se celá historie opakovala: náznaky toku, onemocnění samce, odčervení a útlum aktivit. Po zbytek obou uvedených roků byli ptáci v perfektním stavu a tak propuknutí onemocnění přičítám například oslabení organizmu následkem toku. To je jediné možné vysvětlení, které mne v této souvislosti napadá. Rovněž třetí (letošní) zimu vše probíhalo podle stejného scénáře a tak jsem se s „rüppelláky“ s těžkým srdcem rozloučil. Možná by se dalo předejít dalšímu zklamání několikanásobným přeléčením během roku. Určitě to není ideální stav, ale mohlo by to pomoci.
Krmení které u mne dostávali: Směs semen pro velké papoušky (bílá a žíhaná slunečnice (celkem cca 15-18%), kardi, kukuřice, pohanka, čirok, ostropestřec, pšenice, bezpluchý oves, ječmen, trocha semence, sušené bobule – jeřabiny, bezinky a šípky = vše krom slunečnice prakticky rovným dílem), ve zvláštní misce drobná semena (proso, lesknice), ovoce (hlavně jablka, pomeranče, mandarinky, hrušky), zelenina (nejraději měli mrkev) a různé bobule (jeřabiny, hloh, šípky, bezinky, líčidlo jedlé). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč, hlávkový salát), nejrůznější plevely či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány), kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji podobně jako černé jeřabiny). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. 2x týdně dostávají granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají stejně jako všichni ostatní ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají.
Zdá se, že na velikost chovného zařízení nejsou příliš nároční. Odchovat se je podařilo jak ve volierách, tak i v klecích. Můj pár sice nebyl žádným velkým ničitelem, ale vhodnější s ohledem na ostatní druhy rodu Poicephalus bude patrně kovová konstrukce s pevným pletivem. Ptáci musí být v chladných měsících drženi v temperovaném prostoru. Ve volné přírodě sice teploty v zimě klesají i několik stupňů pod bod mrazu, ale musíme si uvědomit, že v Namibii je velice nízká vlhkost vzduchu a v podmínkách středoevropského klimatu (vysoká vlhkost a sychravé počasí) by se jim určitě dobře nevedlo.
Papoušky hnědé musíme bezpodmínečně chovat v párech a to pro jejich výrazný sklon k agresivitě! De Grahl sice po nějaký čas držel společně bez problémů 6 kusů, někteří další chovatelé však upozorňovali na náhlé útoky. Například manželé Passetovi takto postupně přišli vinou vzájemného napadání o tři kusy včetně chovné samičky. Rovněž majitel importní firmy, od které jsem ptáky kupoval, držel všechny páry odděleně s tím, že mezi ptáky docházelo k šarvátkám.
Za zmínku určitě stojí velice dlouhá doba, která uplynula, než zahnízdili. Hovořím o případech z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy se jednalo o ptáky pocházející ještě přímo z odchytu. Dnes se často podaří chovatelům odchovat ptáky již relativně krátce po získání dospělých jedinců. Ale to se již jedná o ptáky odchované v zajetí a to i v několikáté generaci – např. Z.Schiffmann, P.Kriebs (Papageien,5/98) a další.
Současný status quo papoušků hnědých v péči člověka je stále ještě velmi nejistý. To platí nejen pro Českou republiku, ale prakticky pro celou Evropu a jinak tomu nebude s největší pravděpodobností ani v USA. Hlavním světovým obchodníkem a chovatelskou jedničkou je JAR, odkud tito papoušci směřují do celého světa. Wagner se na místě samém přesvědčil, že situace patrně není tak kritická, jak se až do té doby domníval: “Dříve jsem vždy tvrdil, že všichni papoušci hnědí došlí do Evropy v posledních deseti letech, pochází z velice úzké genetické základny. Tento názor jsem si musel výrazně poopravit po nově získaných zkušenostech. Přesto je nutné intenzivně se v budoucnu daným problémem zabývat a to především tzv. “příbuzenské populaci”, která vznikla z relativně malé skupiny kdysi dávno dovezených ptáků. Jsem toho názoru, že je o třeba za každou cenu zabránit sestavování párů z příbuzných jedinců”.
Papoušci hnědí jsou druhem, který určitě rozbuší srdce každého chovatele papoušků dlouhokřídlých. Pro svoji poměrně vysokou cenu (15-18 000,-Kč či 500-800,- EUR) budou vždy zajímat spíše užší skupinu chovatelů a nikdy se asi nestanou favority na domácího mazlíčka. Ovšem k poměrné vzácnosti a zatím malému počtu odchovů jsou na trhu nabízeni v tak nízkém počtu, že si na ně případný zájemce musí spíše čekat. Podobná situace je i v sousedních státech. V inzercích chovatelských časopisů se sice pravidelně objevují, vždy však jen v malém počtu a nabídka se prakticky kryje s poptávkou.
Osobně jsem si jist, že se k těmto krasavcům v brzké budoucnosti vrátím a tentokrát, jak doufám, s mnohem šťastnějším koncem.