popisná část

papoušek senegalský
papoušek žlutotemenný
papoušek konžský
všeobecná část
papoušek hnědohlavý
papoušek hnědý

 

 

Papoušek kapský


Poicephalus robustus, Gmelin 1788

Cape Parrot
Kap - Papagei

Vnější znaky: 33-34cm velký papoušek podsadité postavy s typickým mohutným zobákem, pohlavní dimorfismus málo výrazný
Hlasové projevy: není hlučný, většinou se projevuje krátkým vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí podobně jako papoušci žako.
Status v přírodě: trvale se snižující stavy, není hojný, místy již vymizel.
Status v péči člověka: stavy nízké, nikdy nebyl běžně dovážen ani chován.
Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce 
Inkubace: 26-28 dní 
Výletky: hnízdo mladí opouštějí kolem 70. dne, plná samostatnost 90 – 100 dní
Odchovy: nejsou běžné, několikrát odchován i v ČR 
Podmínky chovu: kovové voliery s temperovanou vnitřní částí 
Stupeň ochrany: CITES II – v současné době připraven návrh na přeřazení do CITES I

Papoušek kapský jižní 
P. r. robustus (Gmelin 1788)
Velikost: 33cm
Výskyt: pohoří Dračí hory - pás podél jihovýchodního pobřeží Jižní Afriky – JAR, Svazijsko. Je životně závislý na lesích s převažujícím porostem stromů Podocarpus (hlavně P. falcatus) – nocoviště, zdroj potravy a hnízdní dutiny. V současnosti v JAR jen několik posledních vhodných ploch (ostrůvků) lesa s převahou zmiňovaných stromů a to v provinciích Eastern Cape, KwaZulu-Natal, Transvaal a velice roz-troušeně Mpumalanga.
Od roku 1997 je každoročně za účasti stále rostoucího počtu dobrovolníků (letos 11.5. večer a 12.5. ráno se jich podle předem daného plánu rozmístilo již několik stovek) organizován tzv. „Cape Parrot Big Birding Day“, jehož cílem je sčítání papoušků kapských jižních. Potěšitelné je, že zatímco v roce 2001 bylo pozorováno méně než 400 kusů a rok předtím 459 kusů, v roce 2002 účastníci za výtečného počasí zaznamenali na 144 stanovištích 1.110 ptáků. Téměř trojnásobek pozorování oproti předchozímu roku připadá částečně na vrub velkému počtu dobrovolníků a lepšímu pokrytí areálu rozšíření (C.Downs,2001).
Popis: vzhled nominátní formy se výrazně odlišuje od obou zbylých poddruhů, hlavně zbarvením hlavy. Samec - celkové zbarvení zelené; hlava zeleno- až žlutohnědá posetá tmavě hnědými a zelenými skvrnami; na tvářích někdy růžový nádech; úzký červený proužek nebo jen několik peříček na čele mají jen někteří jedinci; prsa, břicho a kostřec s modrým nádechem; peří na zádech a křídlech černé se širokým zeleným lemováním; ohbí křídel a stehna oranžově červená; ocas černohnědý; holé oční okruží šedé; oční duhovka tmavě hnědá; rohově zbarvený zobák nejkratší ze všech poddruhů (31-37mm); nohy šedé. Samice zbarvena stejně jako samec, oranžové čelo vždy. Mladí ptáci bez oranžových stehen a ohbí křídel; hlava olivově hnědá.
Tento poddruh nebyl do ČR nikdy dovezen a se prakticky nevyskytuje ani ve státech EU.

Papoušek k. mosambický 
P.r.suahelicus (Reichenow 1898)
Velikost: 34cm
Výskyt: největší areál rozšíření, nesouvisle od východního po západní pobřeží Afriky; severní část Transvaalu, Mozambik, Tanzanie, Malawi, Rwanda, Burundi, Uganda, Zimbabwe, Zambie, pohraniční oblasti Botswany, izolované populace od severní Namibie do střední části Angoly, severní Angola, Zaire a Kongo, v oblasti ústí řeky Kongo se vyskytuje smíšená populace suahelicus/fuscicollis.
Uvedené oblasti výskytu je nutno brát je s velkou rezervou. Africký partner jedné tuzemské importní firmy měl před časem v Mozambiku poměrně dlouho kvótu na odchyt papoušků kapských, ale přes značné úsilí se je jeho pátračům nepodařilo v místech údajného výskytu objevit (dle osobního sdělení zástupce firmy). Neznamená to automaticky, že se p. kapští v Mozambiku nevyskytují, ale s největší pravděpodobností se stáhli do míst, kde nejsou tolik rušeni. Dovolím si trochu zaspekulovat a troufnu si tvrdit, že výskyt do značné míry souvisí s četnými nepokoji a válečnými konflikty v některých zemích, což se týká všech divokých zvířat obecně.
Popis: samec – podobný robustus ovšem hlava a týl stříbrošedé; čelo většinou bez oranžových peříček; prsa a břicho bez modrého nádechu; delší zobák (37-46mm). Samice jako samec, ale vždy oranžově červené zbarvení čela, které dosahuje někdy až na temeno, samci mohou mít maximálně úzký oranžově červený proužek. Mladí ptáci obou pohlaví mají většinou oranžové čelo – samcům mizí po prvním roce.
Ptáci tohoto poddruhu k nám byli dovezeni v první polovině 90tých let. V následujících letech bohužel u nich docházelo k četným úhynům a stav současné této populace v našich chovech je prakticky omezen na několik posledních jedinců. 

Papoušek k. západní 
P.k.fuscicollis (Kuhl 1820)
Velikost: 33cm
Výskyt: tento poddruh neobývá souvislejší velké plochy, izolované populace – Gambie (Senegal?), Guinea-Bissau, pohraničí mezi Guineou a Mali, Pobřeží Slonoviny, Ghana, Togo, Nigerie. V oblasti ústí řeky Kongo se vyskytuje smíšená populace fuscicollis/ suahelicus. 
Popis: podobný suahelicus, ale celkově menší postavy; zelené partie s namodralým nádechem; zobák 39-45mm;. Samice zbarvena stejně jako samec, ale s velkou oranžovou skvrnou na čele, zatímco samcům toto zbarvení hlavy chybí nebo mají jen několik málo oranžových peříček. Mladí ptáci obou pohlaví s oranžovým čelem. Toto zbarvení hlavy samečkům při prvním přepeřování mizí – platí pro všechny poddruhy. 
Od roku 1999 se uskutečnilo do ČR 4-5 dovozů papoušků kapských západních. 

V přírodě
Biotop: papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000-2100m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů rodu Podocarpus, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. V Gambiie se p. kapští vyskytují jen na dolním toku řeky Gambie v místech s brakickou vodou a mangrovy. Podle místního ochránce přírody M.Chama jsou v Gambii velice vzácní a výskyt je omezen téměř výhradně na národní park Kiang-West. Spatřeni byli též v okolí Pirang a Marakissa (Oertel, 2001). Podobně vzácní jsou v celé oblasti Guinejského zálivu. Podle zdrojů z okruhů lovců a obchodníků nebyli spatřeni od osmdesátých let v Nigerii, Togu, Ghaně, Senegalu, Mali a Sierra Leoně. O stavu populace nominátní formy v JAR a Svazijsku a p.k. východních v Mozambiku jsem se zmínil již v předchozí části. Údaje o počtech v ostatních částech Afriky nejsou z poslední  doby žádné k dispozici, ale lze seoprávněně domnívat, že nebudou
 nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty pro účely povoleného i ilegálního obchodu a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité (viz těsná vazba na porosty stromů Podocarpus v JAR a mangrovy v Gambii.
Potrava: semena, plody, bobule, ořechy, květy, listy a větvičky stromů a keřů; hmyz (při požírání rostlinných částí), zalétají na ovocné plantáže a obilná pole. Hlavním zdrojem potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus, baobabů, akácií, erytrín (též nektar), plody divokých oliv, datlí, fíků a švestek. Z obilí dávají přednost kukuřici a čiroku, údajně byli též pozorováni při požírání vyoraných buráků. Oblíbená semena stromů, kterými se živí, obsahují vysoké procento tuků a jsou tedy cenným zdrojem energie.
Hnízdní biologie: nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští si budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30-90cm, dno má v průměru pouhých 15-18cm, malý je rovněž vstupní otvor - 8cm. V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Zajímavý je údaj o intervalu mezi snesením vajíček. Morze (1983) sledoval jedno hnízdění v dubnu v Zambii a uvádí odstup 4-6 dnů(??) (Hoppe/Welcke,1990). M. Perina (Exota,2002) naopak uvádí obvyklé 2-3 dny jako u ostatních papoušků rodu Poicephalus. Samička snáší 2-4 bílá kulovitá vajíčka, ze kterých se líhnou mladí po 26-28 dnech. Údaje o min. 24 a max. 29-30 dnech se mi nezdají věrohodné. Hnízdo mláďata opouští po cca 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována. 
Způsob života: mimo hnízdění žijí převážně v párech, rodinným skupinkách či malých hejnech do 20-ti kusů, jen v místech s výtečnou potravní nabídkou a na nocovištích byla pozorována hejna až 50ti jedinců. Za letu jsou nápadní, neustále udržují vzájemný kontakt pomocí hlasitého volání. Zcela nehluční jsou naopak při příjmu potravy a jejich přítomnost prozradí pouze padající skořápky a zbytky potravy. Nocují společně v lesích, ne vždy se ovšem vrací na své obvyklé nocoviště a raději přenocují v oblasti bohatého zdroje potravy. Jsou velmi plaší, ostražití a vždy udržují velikou ústupovou vzdálenost. Papoušci kapští jsou ptáci místně stálí, většinou se pohybují v jedné rozsáhlé oblasti a podnikají pouze tzv. potravní tahy. 
Životně důležité jsou pro papoušky kapské jehličnany rodu Podocarpus, především P. falcatus. V jižní Africe jsou na nich téměř úplně závislí. V dutinách stromů hnízdí, koruny jim slouží jako oblíbená nocoviště – spací stromy a semena jsou nejoblíbenější potravou. Semena jsou v některých regionech pro papoušky natolik významná, že dokonce výrazně ovlivňují sezónní tahy. Konzumují je, jen když jsou plody v zeleném a tvrdém stavu. Velké plody zrají na stromech v obrovském množství téměř po celý rok, ale hlavní sezónou dozrávání jsou zimní měsíce. V této souvislosti mne napadá, zda by nebylo možné plody stromů a keřů (podocarpus, mopane, baobab,...), o kterých se prokazatelně ví, že slouží za potravu různým druhům afrických papoušků, sklízet a vyvážet. Pro papoušky by to bylo vítané zpestření stravy a pro africké státy vítaný zdroj devizových prostředků. Věřím, že by takový obchod některá šikovná obchodní firma dokázala úspěšně zvládnout.

V péči člověka 
Nikdy nebyli hojně chovaným druhem papoušků. V posledních dvou desetiletích minulého století byli vícekrát dovezeni do Evropy, ale vždy jen v malém množství. Od počátku devadesátých let se do ČR uskutečnilo několik dovozů. V 1994/1995 dovezla fa.Šimon z Tanzanie poddruh P.r. suahelicus, ale z tehdejších ptáků je v současnosti v chovech jen několik posledních jedinců, pohříchu často lichých, ke kterým byli chovatelé posléze nuceni přidat protějšky poddruhu fuscicollis. Protože následujících letech Tanzanie a některé další státy vývozy papoušků zcela zastavily, o stavech p. kapských v Mozambiku jsem se již zmínil a na dalších místech výskytu se odehrávali a mnohde i nadále zuří etnické a politické války (Zimbabwe, Rwanda, Angola,..), nebyl tento poddruh již dále dovážen. V 1999, 2001 a 2002 se uskutečnily celkem 4 dovozy a vždy se jednalo výhradně o subspecii P.r.fuscicolis. V uplynulých dvou letech dovezly z Pobřeží Slonoviny a Guinee celkem tři importní firmy několik desítek papoušků kapských západních. Ptáci bohužel v některých případech dorazili ve velmi zbědovaném stavu, což se výrazně projevilo na jejich úmrtnosti. V současné době lze reálně počítat s tím, že ve volierách českých chovatelů žije cca 20-30 párů papoušků kapských. To je určitě poměrně značný počet a rozhodně dává výraznou naději na stabilizování a následné rozšíření těchto vzácných papoušků u nás. 
Výhradně forma P.r. fuscicolis je chována rovněž v Dánsku (Johansson,1995), v Německu či Holandsku bývají v inzertních rubrikách chovatelských časopisů nabízeny oba zmíněné poddruhy. Nominátní forma P.r. robustus je v celé Evropě chována jen vzácně a v inzerátech se neobjevuje vůbec. 
Papoušci kapští pocházející z odchytu jsou velmi plaší. Ptáci dovezení v roce 1995 byli jednoznačně nejbázlivějšími importovanými papoušky, se kterými jsem se kdy setkal. (Při vstupu do karantény se většinou všichni namačkali do nejvzdálenějšího rohu klece a snažili se nacpat úplně dospod pod ostatní. Podobně výraznou bázlivost jsem nikdy neviděl u žádného jiného druhu.) Importovaní ptáci jsou zpočátku málo odolní, hlavně samičky často hynuly během několika málo dní. Bohužel k úhynům dochází občas i během a po aklimatizaci. Někteří ptáci projevují náchylnost ke stresu i později. Před lety jsem takto velice rychle přišel o svou samičku. Asi po roce, náhle prakticky přes noc ztratila veškerou plachost. Ihned jsem ji umístil do nemocniční klece a nechal vyšetřit. Výsledek - prudká bakteriální infekce. Protože následující den přestala sama žrát musel jsem léky společně potravou podávat sondou. Po třech dnech se její stav zlepšil do té míry, že už seděla opět na bidýlku, probírala si peří a další den už i trochu žrala. Poslední den léčby už zase byla při síle a kladla nám takový odpor, že veterináři vytrhla sondu z ruky. Museli jsme ji pak znovu chytat a celou proceduru opakovat. Odpoledne byla už opět apatická a do večera uhynula. Pitvou bylo zjištěno, že léčba byla sice úspěšná, ale samička zemřela na selhání srdce – zřejmě následkem stresu při opakovaném chytání. 
Problémy s úhyny se vyskytly i při dovozech v posledních letech, kdy mnoho ptáků uhynulo již během dopravy nebo těsně poté. Vzhledem ke skutečnosti, že později se ptáci většinou poměrně dobře aklimatizují a uvykají náhradní stravě, vysvětlení se přímo nabízí. O ptáky zřejmě není v Africe po odchytu dobře postaráno a náležitým způsobem nejsou ošetřováni a zabezpečeni ani během transportu. 
Během aklimatizace je nutné podávat co možná nejpestřejší stravu. Krmení pro papoušky kapské se obvykle skládá z běžné směsi semen pro velké papoušky, různých pros včetně senegalského v klasech a lesknice, ovoce (hlavně jablka, pomeranče, mandarinky, hrušky), zeleniny (nejraději mají mrkev) a bobulí (jeřabiny, hloh, šípky). Zelené krmení brali jen občas, za větší pozornost jim stojí snad jen pampeliška, mléč a trsy travin s klasy semen a pupeny, listy, květy a kůra větví stromů. V literatuře a odborných časopisech autoři vždy kladou velký důraz na nevhodnost až nebezpečnost podávání většího množství olejnatých semen (slunečnice, semenec,..). Doporučovaný podíl ve směsích se obvykle pohybuje kolem 15% a méně. Olejnatá semena ovšem v přírodě tvoří podstatnou část potravy papoušků kapských a tomu by mělo odpovídat i složení krmné dávky v chovech. Podobně se již v minulosti prokázalo přímé spojení mezi zkrmováním olejnatých semen a ořechů a úspěšnými odchovy u arů (R.Low,1990). Proto do směsi semen, kterou míchám pro své papoušky, přidávám kapským navíc trochu slunečnice a semence a denně dostávají vlašské ořechy.
V příjmu potravy jsou někteří jedinci silně konzervativní a často trvá celé měsíce než začnou přijímat nový druh potravy. Můj první pár P.r.suahelicus si na novou potravu zvykal špatně a dlouho vybíral ze směsi jen některé druhy semen, zato ovoce (třešně, jablka, hrušky, citrusy), zeleninu (mrkev, červenou řepu, rajčata, papriku) a vařenou rýži se suchou vaječnou směsí brali oba ptáci téměř okamžitě. Zcela opačně je tomu u mých současných P.r.fuscicollis. První ovoce, které vzali, byly i s větvičkou předkládané třešně a višně. Nyní po téměř roce berou jablka (denně veliké množství), hrušky, třešně (i kompotované), švestky a zeleninu kromě mrkve vůbec ne. Směs semen míchám stejnou pro všechny své papoušky (k máčení/nakličovaní: slunečnice bílá a žíhaná, kardi pohanka, čirok, semenec, pšenice, bezpluchý oves, ječmen, sušené jeřabiny, bezinky a šípky; suchá: stejné, plus tři druhy prosa a lesknice, ale bez bobulí), berou kompletně prakticky od prvního dne s výjimkou prosa a lesknice. Brzy si oblíbili granule fy. Kaytee, rýží zatím nejsou právě nadšeni. Jediná shoda mezi oběma páry je jen v oblibě bobulí. Jeřabiny černé i červené, hložinky a šípky jim viditelně chutnají a vždy také beze zbytku zmizí. Nejméně jednou týdně zavěšuji čerstvé větve dřevin i se slabými výhonky. Důvodem není jen obrušování zobáku, ale ptákům zjevně náramně chutnají, přičemž přednost dávají ovocným stromům. Slabé výhony uštípnou od větve, uchopí nohou a s gustem hodují. Kůra a dřevo nepochybně obsahuje životně důležité látky, protože několikrát se mi stalo, že jsem z nedostatku čerstvých větví podal starší z předchozích prořezů a i do nich se s chutí pustili. Téměř nedotčené zato zůstávají např. dubové nebo jasanové. O papoušcích žako je známo, že se nových větví a bidel často bojí a snaží se jim vyhýbat i několik dní. Kapští se do nich vždy naopak okamžitě s chutí pustí a do večera je dokáží pěkně obrat. 
Po dovozu je nutné ptáky držet v temperovaném prostoru a ven vypustit až pozdě na jaře nebo v létě. Brzy jsou z nich ovšem odolní a otužilí svěřenci, úspěšně snášející i teploty jen několik málo stupňů nad nulou. V obou případech jsem ptáky nechal hned první rok v celoročních voliérách s možností výletu až do počátku listopadu, aniž bych jim ve vnitřní části přitápěl. Ptáci se často s velkou oblibou zdržovali ve venkovní části a zjevně jim nevadilo ani letošní chladné říjnové počasí. Na chlad jsou patrně zvyklí ze své domoviny, kde v noci teploty klesají k nule. Uvědomme si, že se běžně vyskytují v nadmořských výškách 1000-2000m.
Chování papoušků kapských je podobné chování p. žako (Psittacus erithacus). Samci obou druhů mají v toku charakteristicky spuštěná křídla, cítí-li se ohroženi krčí se v koutě a vydávají hlasité chrčení. Oba druhy ovšem umí rovněž příjemně melodicky pískat. Zajímavou informaci stran chování uvádí známá R. Low. Zatímco u většiny druhů nelze chovat společně více samců, podle její zkušenosti je prý u tohoto druhu nemožné držet společně více samic. Jinak údajně dochází k vzájemnému napadání a k vážným poraněním.
Voliera pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2x1x2m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4x1x2m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali jsou uváděné kolem 60x20-30cm (výška x průměr) s vletovým otvorem 10cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. Můj samec sice dával skoro rok přednost horizontální kmenové budce 100x20cm, ale nakonec společně se samičkou obsadili budku výše uvedených rozměrů. Podobné míry budek uvádějí i další chovatelé. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad – prosinec (i v tomto směru je zde výrazná paralela s žaky) a proto je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních volier do vytápěných prostor, resp. možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných volier. 
Úspěšně odchovat papoušky kapské se v ČR podařilo v nedávné době již několika chovatelům (Brychta, Vlček, Hrubeš, Novák, Vestfal). Tyto úspěchy vzbuzují naděje, že by se tito papoušci mohli postupně v našich chovech více rozšířit. Podle mých informací došlo v poslední době bohužel i k úhynům některých chovných jedinců. Zmínit se je v této souvislosti nutné o samičce př. Hrubeše. Příčinou jejího úhynu, jak mi sdělil, byla tasemnice a ze stejných důvodů údajně uhynul sameček i chovateli, od kterého později získal samičku novou. Ze dvou případů ovšem nelze generalizovat případy ostatních úhynů. O možné náchylnosti afrických papoušků k těmto parazitům jsem se před časem přesvědčil ve svém chovu i já. Kdysi jsem koupil skupinu deseti p. senegalských (Poicephalus senegalus) a tasemnice se objevila u dvou z nich. Ještě dříve, někdy v 80tých letech, jsem koupil z dovozu tři žaky - tasemnici měl jeden. Všichni tito ptáci pocházeli z odchytu. Znovu ovšem upozorňuji, že v žádném případě nelze zevšeobecňovat! Později jsem získal více než deset párů papoušků několika druhů pocházejících z Afriky a s problémem tasemnice jsem se už nikdy nesetkal. 
Ručně dokrmení papoušci kapští jsou velmi milí a přítulní, i v dospělosti. Po úhynu své první kapské samičky jsem získal dvouletou ručně dokrmenou, která nikdy neviděla žádného papouška svého ani jiného druhu a celoročně(!) žila v Bzenci ve venkovní volieře společně s našimi pěvci. Po karanténě jsem ji dal k ovdovělému samci, což jí způsobilo naprostý šok. Bezhlavě poletovala sem a tam a jakmile se samec pohnul, okamžitě padala k zemi. Skoro půl roku jsem je měl v sousedních volierách, ale na jejím vztahu se nic nezměnilo. Zato mne si úplně omotala kolem prstu. Kdykoli jsem se objevil na zahradě, ihned spustila naříkavé volání. Jakmile jsem k ní vstoupil do voliery, hned se ke mě vrhla a rázem byla v sedmém nebi. Nakonec jsem oba raději prodal, protože u mě by se asi nikdy nespárovali.
Při odchovech mláďat papoušků kapských je nepochybně prvořadé upřednostňovat odchov pod rodiči před ručním dokrmováním. Nezříkejme se však umělého odchovu za každou cenu. Jen jej raději používejme pouze v případech, kdy se rodiče o své potomky nedokáží nebo nechtějí postarat sami. Tato metoda se v posledních letech u nás i ve světě velice rozšířila, hlavně u populárních papoušků určených na ochočení jako jsou žako, ara, amazoňan, kakadu. Ovšem u tak křehké populace jako jsou p. kapští, by mělo být prioritou přenechávat mláďata do dalších chovů. Odchov pod vlastními rodiči hraje nezastupitelnou roli v přípravě na budoucí plnění rodičovských povinností. To ale v žádném případě neznamená, že se ručně dokrmení ptáci k chovu nehodí. Naprosto běžně odchovávají mladé ručně dokrmení žakové, amazoňani, australští papoušci. Já sám mám ručně dokrmenou samičku kakaduů růžových, která si mateřské povinnosti plní na jedničku. V případech umělých odchovů je nutné snažit se mládě co nejdříve kontaktovat s budoucím partnerem nebo je alespoň odchovávat společně s dalšími papoušky. Já osobně bych se určitě nebál dát do chovu ručně dokrmená mláďata, ale dal bych je k sobě pokud možno co nejdříve, aby vyrůstali společně již od mládí.
Papoušek kapský je nejimpozantnějším zástupcem celého rodu a snem valné většiny chovatelů dlouhokřídlých papoušků. Jejich cena byla ještě před několika roky relativně nízká a naprosto neodpovídala vzácnosti druhu. V poslední době se ovšem výrazně zvýšila a došlo k poměrně kuriózní (nebo logické?) situaci. Rázem se o chov papoušků kapských začali zajímat i chovatelé, kteří se do té doby o papoušky dlouhokřídlé nezajímali. Chtěl bych na tomto místě apelovat na stávající chovatele, aby se v zájmu stabilizace populace snažili vzájemně kontaktovat a spolupracovat. Velkým přínosem by jistě bylo i vedení české chovné knihy, která by byla garantem využití genetického fondu a zabránila by příbuzenské plemenitbě. Využít by bylo možné i spolupráce se zahraničními chovateli, kteří na chovných knihách papoušků dlouhokřídlých pracují již od poloviny devadesátých let v Anglii, v Dánsku a v Holandsku.