popisná část

papoušek senegalský
papoušek žlutotemenný
všeobecná část
papoušek kapský
papoušek hnědohlavý
papoušek hnědý

 

 

Papoušek konžský


Poicephalus gulielmi, Jardine 1849

Jardine´s Parrot
kongopapagei

Vnější znaky: papoušek střední velikosti s výraznou hlavou, mohutným zobákem a křídly dosahujícími až na konec rovně zakončeného ocasu. Pohlavní dimorfismus nepříliš výrazný. 
Hlasové projevy: tichý, skřípavé švitoření je slyšet po celý den, občas hlavně v období hnízdění vydává samec tiché krátké „klokotavé zabublání“ znějící jako thu,thu,thu..
Status v přírodě: místy běžný, populace je zatím stabilní, problematické jsou stavy poddruhu fantientis
Status péči člověka: dlouho byl v evropských chovech vzácný, v posledních deseti letech se počty v Evropě zvýšily díky pravidelným dovozům, stabilizují se vzhledem k postupně se zvyšujícím odchovům
Snůška: 2-4 bílá vejce
Inkubace: 28 dní
Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 10ti týdnech, rodiče je ještě několik týdnů dokrmují
Odchovy: četné až běžné, v poslední době stále častěji i v ČR
Podmínky chovu: celoroční kovové voliery s temperovanou vnitřní částí, odchovy se daří i ve větších klecích
Stupeň ochrany: CITES II


Papoušek konžský středoafrický 
Poicephalus g.gulielmi (Jardine 1849)
Velikost: 28-29 cm
Výskyt: Od jihozápadní části Ugandy se táhne oblast rozšíření rozšiřujícím se pásem přes Zaire, Kongo, až k pobřeží severní Angoly, Gabunu a Kamerunu, přičemž se nejedná o celistvou oblast, nýbrž místy izolované populace.
Popis: samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho někdy s namodralým nádechem; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá. Horní část mohutného zobáku – 33-35mm (Forshaw 1989) - je u kořene zbarvená rohově, směrem ke špičce černá stejně jako celá spodní čelist; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec, zpravidla má drobnější hlavu a menší zobák. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohách, tváře více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech s úzkým lemem, spodní strana těla bez modrého nádechu. 
Za posledních deset let byl P.g.gulielmi do ČR vícekrát dovezen v celkovém počtu několika desítek až stovek exemplářů. V současné době lze hovořit o stabilizované populaci. Odchovy se postupně daří stále většímu počtu chovatelů, což dává oprávněnou naději na udržení a upevnění chovných kmenů. 

Papoušek k. horský 
P.g. massaicus (Fischer a Reichenow, 1884)
Velikost: 28-29cm
Výskyt: severní Tanzánie a Keňa
Popis: základní popis stejný jako gulielmi je ovšem více zelený a světlejší. Ptáci tohoto poddruhu mají zpravidla méně červeně na hlavě, tváře více zelené, břicho bez modrého nádechu. Peří na zádech je široce lemované, křídla díky zelenohnědému (nikoli hnědočernému jako u nominátní formy!) zbarvení dodávají vzezření subspecie massaicus převážně zeleným tón. Hlava i zobák (26-31mm, Forshaw, 1989) jsou znatelně menší a horní čelist s výjimkou černé špičky je celá světle rohově zbarvená. Červenou skvrnu na hlavě mladí ptáci získávají až ve třetím či čtvrtém roce.
Tento poddruh se do Evropy prakticky nedováží a do ČR dovezla z Tanzanie pouhých 6.- 10. jedinců v polovině 90tých let fa. Šimon. O jejich dalším osudu není mi nic známo, protože v té době u nás ještě neexistovala povinná registrace.

Papoušek k. západní 
P.g. fantientis (Neumann, 1908)
Velikost: 25-26 cm
Výskyt: izolované populace v Ghaně, v Libérii a v Pobřeží Slonoviny
Popis: je podstatně menší (laicky – tak říkajíc o půl hlavy) a světlejší než nominátní forma. Čelo, temeno, ohbí křídel a nohy oranžové, někteří jedinci mohou toto zbarvení zcela postrádat. Zelené lemování peří v křídlech a na zádech širší než u nominátní formy. Horní čelist zobáku (31mm, Forshaw, 1989) rohová černou špičkou, spodní celá černá.
Do Evropy od sedmdesátých let vícekrát dovezen i když ne v tak hojném počtu jako P.g.gulielmi. Několikrát dovezen i do ČR, v posledních dvou letech dovezeno ve 3-4 zásilkách několik set exemplářů. Momentálně je jich nabízeno k prodeji více než p.k. středoafrických.

Papoušek konžský východní 
P.g. permistus (Neumann, 1931)
Velikost: 28cm
Výskyt: náhorní oblasti v Keni
Popis: Zelené lemování peří je širší než u nominátní formy. Červenooranžové zbarvení hlavy menšího rozsahu než u gulielmi, ale větší než u massaicus. 
Tento původně Neumannem popsaný poddruh není již od konce osmdesátých let uznáván jako samostatná subspecie. Podle názoru mnoha odborníků se jedná o intermediální formu mezi gulielmi a massaicus. Již vědecké jméno (permistus = smísený či promíchaný) naznačuje, že si jeho zařazením od samého počátku nebyl jist ani sám Neumann. Tito ptáci jsou v současnosti začleněni do podruhu P.g.massaicus. 

Nejpodstatnějším rozlišovacím znakem mezi oběma nejčastěji chovanými poddruhy gulielmi a fantientis je jejich velikost. P.k. středoafrický je o výrazně! větší a má znaky oranžové až do červena; znaky menšího p.k. západního jsou spíše žlutooranžové. Vodítkem může být i zbarvení očního okruží; zatímco nominátní forma je má bělavé, u massaicus a fantientis bývá často špinavě žluté až světle oranžové. Celkový vzhled nominátní formy působí tmavším dojmem díky hnědočerným křídlům. V souladu s jejich zbarvením je v Jižní Africe tento poddruh nazýván papoušek konžský černokřídlý (Black-winged Jardine´s Parrot).
R. Low ve své knize Chov papoušků (1980) v části věnované rozlišení poddruhů píše: “Tři poddruhy papouška konžského se od sebe nepatrně liší odstínem oranžového temene a šíří zeleného lemování peří na svrchní straně. Jeden z poddruhů byl kdysi znám pod jménem P.k. Aubryův (P.g.aubryanus). Při pátrání po rozdílných znacích, jsem prostudovala řadu kožek v Britském přírodopisném museu a objevila tam jednoho ptáka, který měl na jedné nožce cedulku P.g.gulielmus a na druhé P.g.aubryanus, což je podle mě velice trefný popis rozlišovacích znaků.” Zajímavá poznámka svědčí o donedávna panující nejistotě stran rozlišení poddruhů. Dnes už ovšem papoušky konžské chovatelé rozlišují poměrně přesně. 
Většina u nás chovaných jedinců ještě nedávno náležela k formě gulielmi, protože se dovážel především tento poddruh. P.g. fantientis byli v posledních dvou letech několikrát dovezeni také a nyní jsou v chovech běžně zastoupeni rovněž. V současnosti je dovozní firmy dokonce nabízejí ve větším počtu než nominátní formu. O tom, zda v ČR někdo chová poddruh massaicus, který se do Evropy téměř nedováží, nemám žádné informace. Příliš tomu ale nevěřím, vzhledem k zákazu vývozu papoušků v daných státech. Muselo by se tedy jednat o ptáky dovezené před delší dobou či privátně některými chovateli.


V přírodě 
Biotop: Papoušci konžští jsou ve všech regionech svého výskytu obyvateli lesů. Ve východní Africe žijí (massaicus) v neprostupných horských mlžných lesích v nadmořské výšce kolem 2500m - v Ugandě, Keni a Tanzanii se zdržují hlavně vysoko na svazích a v horských údolích v pásu Mt. Elgon, Mt. Kenya, Mt. Kilimanjaro a Mt. Meru s převažujícím porostem jehličnanů (cedrus, podocarpus a juniperus) v nadmořských výškách 1800m – 3250m! V západní Africe, v oblasti Guinejského zálivu, obývají deštné pralesy do výšky 700-1000m. Zde se při toulkách za potravou objevují také v údolích na kávových a palmových plantážích.
V Tanzanii (Fry, Keith a Urban, 1988) a v oblasti Konžské pánve jsou poměrně hojní i když ne tak jako papoušci žako. Mnohem složitější je situace p.k. západních. Až do konce 60tých let se předpokládalo, že žijí jen v Ghaně. Později byli objeveni i v Libérii a v Pobřeží Slonoviny. V těchto místech jsou ale dosti vzácní. 
Potrava: Semena, ovoce, bobule, ořechy; oblíbené jsou ořechy olejové palmy – při jejich  
otevírání a konzumaci je sledoval Serle (1954). K hlavním zdrojům potravy patří rovněž plody a semena stromů podocarpus, (shodné s p. kapskými) a cedrů. Pozorováni byli při vybírání semen z lusků stromů rodu spathodea, rádi mají divoké olivy. Taylor (1963) se s nimi setkával na kávových plantážích. Při požírání květů pravděpodobně přijímají i hmyz a jeho larvy (potvrzeno pitevními nálezy). Z uvedených údajů vyplývá, že rovněž u tohoto druhu, podobně jako u papoušků kapských, se tedy jedná o poměrně tučnou stravu!! Určitou zajímavostí je, že žádné prameny nehovoří o přepadání ovocných plantáží či kukuřičných a obilných polích. Přesto si lze docela dobře představit, že je navštěvují a zpestřují si zde svůj jídelníček. 

Způsob života: papoušci konžští jsou ptáci místně stálí žijící převážně v párech či rodinných skupinkách. S většími hejny se lze setkat jen výjimečně a to pouze v místech s nadbytkem potravy. Podobně jako mnoho jiných druhů papoušků i konžští nocují na tzv. spacích stromech, odkud se ráno vydávají za potravou a kam se večer opět vrací zpět. Jsou výtečnými letci, za potravou se denně vydávají až na vzdálenost 60 km od nocoviště, přičemž rádi létají podél zarostlých břehů vodních toků. Za letu vydávají vytrvalé kontaktní volání. Tyto monotónní a drsně zvonivé hlasy také většinou prozradí jejich přítomnost. Poměrně neobvyklé je, že hlasitě pokřikují a tím na sebe upozorňují i v korunách stromů při sběru potravy. Přesto se všichni autoři shodují na tom, že je prakticky nemožné se k těmto plachým a ostražitým ptákům přiblížit na kratší vzdálenost. 
Hnízdní biologie: Hnízdění se řídí obdobím dešťů: v Tanzánii listopad-únor, Keňa červen-říjen, v západní Africe říjen-listopad a březen-červen. V té době se rodičovské páry oddělují a vyhledávají si dutiny v kmenech a odumřelých větvích stromů ve výši kolem 8-10m. Hnízda jsou někdy dost hluboká (60-250cm, (Morgan-Davies-Peterson, 1976) a poměrně těsná. Před časem jsem měl možnost vidět přírodopisný film věnovaný mimo jiné hnízdění papoušků konžských, včetně záběrů přímo uvnitř hnízda. Na první pohled mě zaujala nápadně těsná hnízdní dutina, umístěná odhadem 15m nad zemí. V komentáři se sice nezmiňovali o oblasti, kde záběry natáčeli, ale horské svahy v okolí a převážně zelené zbarvení papoušků dávali tušit, že se patrně jednalo poddruh massaicus.
Samička snáší obvykle 2-4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se mláďata líhnou po 28 dnech. Hnízdo opouští po zhruba 70 dnech a rodiče je potom ještě asi 3 týdny přikrmují. Mláďata se s rodiči drží pohromadě až do dalšího období hnízdění.

V péči člověka: 
První zmínky o chovu v zajetí pochází z londýnské zoo ze šedesátých let 19. století. K nám je údajně měl přivézt kolem roku 1920 slavný cestovatel Machulka (Prof. Janda v poznámkách k Brehmovu Životu zvířat). Známější mezi chovatelskou veřejností se tito papoušci stali až po roce 1975. Předtím nebyli do Evropy nikdy hojně dováženi a většinou končili jako jednotlivě držení pokojoví ptáci. První světové odchovy byli hlášeny v roce 1978 současně z Anglie (Stoodley, ze 4 vajec odchováno 1 mládě) a Švýcarska (Fricker, ze dvou mláďat jedno uhynulo v 8. týdnu, druhé dokrmeno ručně). V roce 1977 čtyři oplozená vejce opustila samice kvůli noční bouři těsně před líhnutím u Küttelové ve Švýcarsku. První odchov u nás se měl podařit Nezblechovi - roce 1984 je měl odchovat údajně již počtvrté. Tento údaj uvádí ve svých knihách shodně Low (odvolává na osobní sdělení Hylase), Robiller a de Grahl.
U českých chovatelů se ve větším počtu objevují až v posledních deseti letech (dříve Král, Komárek; viz Vašíček). Ptáci z odchytu jsou klidnější než např. p. kapští či senegalští, ale jsou-li v kleci ve větším počtu, snaží se podobně jako oni tísnit v kouta. Zajímavé je, že v menším počtu to údajně nedělají (informace od dovozních firem)?! Importovaní ptáci jsou poměrně odolní, nedochází k tak častým ztrátám jako např. u kapských. Již po nedlouhé aklimatizaci snadno uvykají na běžně předkládanou potravu a dobře snáší naše středoevropské klima. Ani několikadenní podzimní poklesy teplot těsně k bodu mrazu jim nezabrání, aby spokojeně trávili většinu dne ve venkovní volieře. Přesto je nutné poskytnout jim v chladných měsících temperovaný prostor, kam se mohou v případě potřeby uchýlit. Vysvětlení jejich značné otužilosti je patrně nutné spojovat s vysokou nadmořskou výškou (až 3.000m), ve které žijí ve své vlasti. V tak vysokých polohách klesá v noci teplota hluboko k bodu mrazu.
Voliera pro chov papoušků konžských musí mít bezpodmínečně železnou konstrukci a silné pletivo. Tito středně velcí papoušci mají silnou potřebu štípání a slabé pletivo by dlouho neodolávalo jejich mohutným zobanům. Zpočátku, než jsem je tak říkajíc “vychytal”, jsem musel pletivo se železnou pravidelností co chvíli opravovat. Ze všech mých ptáků byli a jsou největšími ničiteli kakaduové žlutolící velcí (Cacatua sulphurea abbotti), p. konžské společně s kakaduy naholícími (Cacatua sanquinea) řadím hned za ně. 
K chovu papoušků konžských je zcela postačující voliera o rozměrech 2x1x2m vnitřní část a 3-4x1x2m venkovní výlet. Někteří chovatelé je ovšem běžně odchovávají výhradně v pokojových volierách či větších klecích (např. 1,5x1x1m). Je ovšem pravdou, že moji ptáci – hlavně v období toku – poměrně dost často poletují sem tam po volieře a jak se zdá, z pohybu mají očividně radost.
Odchovy u nás se ve větší míře začali dařit v druhé polovině devadesátých let, kdy se příznivě projevil vliv předchozích dovozů. Dnes je pravidelně odchovává celá řada chovatelů (např. Zemanec, Vinš, Ptáčník, Mrcek, Zeman,..). Výrazně k tomu přispívá určitě i jejich klidná povaha. Již za několik týdnů po získání, přestali ustrašeně prchat při mém vstupu do ptačince. Postupně stále v častěji sedali na bidle blízko misek a zvědavě natahovali hlavy ve snaze zjistit, co dobrého jsem jim přinesl. Ptáky krmím přímo z obslužné chodby aniž musím vstupovat do volier a pokud například neuklízím uvnitř nebo nekontroluji budky, sedí spokojeně kousek ode mne. Sotva s krmením popojdu o jednu dvě voliery, hned slétnou k miskám a spokojeně hodují. 
Hlavním obdobím hnízdění papoušků konžských v našem zeměpisném pásmu je listopad-leden, druhým „letním“ obdobím je pak květen-červenec. Nejdůležitější pro úspěšný odchov je samozřejmě sestavení harmonujícího páru. Dnes, v době několika metod bezpečného určení pohlaví, je sestavení páru poměrně snadné a tak jen málokdo spoléhá na vnější rozlišovací znaky u ptáků s málo výrazným pohlavním dimorfismem. U dospělých papoušků konžských je možné pohlaví určit podobně jako u kakaduů podle zbarvení očí, jen obráceně. Samci mají oční duhovku mnohem světlejší (červeno- až žlutohnědou) než samičky (tmavě hnědou). Papoušci konžští hnízdí poměrně ochotně a při dodržení standardních podmínek zahnízdí i 2-3x ročně. Zejména v případech, kdy chovatel odebere vejce nebo mláďata k umělému odchovu, dochází zpravidla v krátké době ke snesení náhradní snůšky. Podle všeho se tedy dá očekávat nárůst odchovaných jedinců a následně i jejich obliby. Je známo, že chovatelé si vždy pořizují raději druhy, u kterých je odchov snadnější, než ty které se odchovávají jen vzácně. 
Základem potravy pro mé papoušky konžské je směs semen pro velké papoušky, rádi ovšem berou i drobnější semena (prosa, lesknice). Veškeré běžně dostupné ovoce (hrušky, jablka, pomeranče, mandarinky, třešně, višně) přijímali již během aklimatizace, méně ochotně a se střídavým nadšením berou zeleninu (mrkev, melouny, hlávkový salát, okurky, rajčata, papriky, červenou řepu). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč), širokou paletu nejrůznějších plevelů či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány) jsou pro ně vítanou pochoutkou, po které se “jen zapráší“. Ze všeho nejraději ovšem mají kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji) a bobule (hloh, jeřabiny černé i červené, šípky, bezinky,..). Sušené bezinky, šípky a jeřabiny přidávám stejným dílem jako ostatní komponenty (celkem 14 druhů) do směsi semen určené k namáčení/naklíčení. Že je takto upravené je berou je dobře patrné podle zbarvení trusu. Moji konžští papoušci se se střídavou chutí pouští do rybízu, angreštu a jahod, které někdy zcela odmítají a jindy misku vyberou dočista. Rádi nemají lepkavé krmení (banán, kiwi, rozvařenou rýži). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. Stejně jako všem svým papouškům dávám 2x týdně i konžským granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají všichni ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku, ... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají. 
Směrem k zelenému krmení a čerstvým větvím musím zvlášť upozornit na nebezpečí smrtelné otravy po požití listů a čerstvých výhonků bezu černého. Zatímco bezinky v syrovém stavu mohou u některých lidí vyvolávat zvracení, moji ptáci je berou bez zřejmých potíží. Zdokumentovaná je ovšem otrava dvou papoušků konžských, kteří prokazatelně uhynuli poté, kdy pozřeli listy bezu, rostoucího hned vedle jejich voliery (Ziemerová, 1999). Autorka jako možnou příčinu uvádí v listech obsažený glykosid sambunigrin. Jsem si vědom, že tato informace možná vyvolá u některých chovatelů částečně odmítavou reakci. Několikrát jsem na toto téma při různých setkáních diskutoval a často jsem slýchal, že chovatelé svým ptákům běžně předkládají větve bezu i s listy nebo že jim roste bez přímo ve volierách a nikdy se ptákům nic nestalo. Nemíním s nikým polemizovat. Nicméně, jestliže mám nějakou informaci k dispozici, měl bych s ní naložit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zbytečně neriskovat. Já dávám pravidelně bidla ze starých vyzrálých větví bezu, bezinky v syrovém stavu i sušené, ale jakmile ve volieře a její blízkosti objevím mladou rostlinku (patrně ze semínka z předkládaných bezinek), neprodleně ji odstraním.
V předchozím článku o papoušcích kapských jsem se zmínil o některých shodných znacích papoušků rodu Poicephalus s p. žako (Psittacus erithacus). Dalším takovým může být hypokalcimie. Již poměrně dlouho je známo, že žakové jsou silně náchylní k této poruše metabolismu. V období hnízdění a krátce před ním je tedy nezbytné podávat jim ve zvýšeném množství vápník formou sepiové kosti a různých minerálních kamenů. Já již dlouho používám tekutý preparát Calcium chloratum, který dávám 1-2x týdně (říjen-únor a květen-červenec) do pitné vody. Již dvakrát se mi stalo (zajímavé je že vždy při zimním hnízdění), že samička p. konžských krátce před snesením prvního vajíčka začala kulhat na jednu nožku. Pohyb jí zcela zjevně působil problémy a jak se zdálo i bolesti. Okamžitě jsem začal přidávat do vody ve zvýšeném množství zmiňovaný preparát a potíže po cca 2-3 týdnech ustaly. Jak se tedy zdá i v tomto směru by mohli být podmínky chovu obou rodů podobné. Protože v chovném zařízení udržuji teplotu kolem +15oC, nemyslím si, že by příčinou problémů byl chlad. Důvodem je možná pestřejší a přirozenější složení stravy v letních měsících (traviny, plevely,..)
Na velikost chovného prostou nejsou konžští podle všeho zvlášť nároční, ale zcela jinak je tomu, jak se zdá, při výběru budky. Svému páru jsem z počátku nejprve předložil smrkovou kmenovou budku o rozměrech 60x30cm, kterou již po krátké době začali oba pravidelně navštěvovat a samička v ní později i nocovala - v té době ovšem byli zřejmě ještě dosti mladí. Při endoskopickém vyšetření odhadoval lékař jejich věk podle stavu pohlavních orgánů na cca 2-3 roky. Sameček budku uvnitř pilně opracovával, pravidelně vždy vyhazovali také skoro celou výstelku. Tak tomu bylo asi dva roky. Postupně jsem zjišťoval, že u některých chovatelů dávají přednost až neuvěřitelně malým budkám. Proto jsem jim v polovině října předložil krom stávající shora uvedené budky ještě obyčejnou překližkovou pro andulky 30x20x20cm (horizontální), u které jsem pouze zvětšil vletový otvor. Zdá se to neuvěřitelné, ale podle vyházené výstelky jsem zjistil, že si ji již ten den začali upravovat. Asi po týdnu jsem jim navíc přidal malou kmenovou březovou budku 40x18cm, bohužel bez kontrolního otvoru. Tu jsem vertikálně zavěsil pod úroveň bidel, aby ptákům nepřekážela v letu. Ještě téhož večera už pod ní na podlaze ležely piliny a trouch z výstelky. Od té doby svůj zájem věnovali střídavě oběma malým budkám a původní zcela ignorovali. Vše tedy nasvědčuje tomu, že přednost dávají budkám menších rozměrů!
Počátkem listopadu pravidelně zavírám okna do venkovních výletů. 12.11., tedy již za měsíc po vyvěšení malých budek, jsem pozoroval první páření. Tok, snahu o páření a vzájemné krmení jsem ovšem několikrát sledoval již předcházející dvě sezóny. Tok papoušků konžských je velmi působivý. Sameček provádí drobné poskoky na bidle, otáčí se na místě a pohupuje se přitom dopředu a dozadu, to vše s hluboko spuštěnými vibrujícími křídly. Samička v té době žere sama jen málo, sameček ji od misek často odhání. Většinou sedává poblíž a čeká, až se partner nasytí. Ten ji potom krmí na bidle nebo v budce. Spuštěná křídla má samec i při kopulaci. Vypadá to, jako kdyby si jimi samičku přidržoval. Kopuluje střídavě z obou stran, oběma nohama přitom stojí samičce na zádech a v krátkých přestávkách ji někdy i krmí. Při nadměrném vzrušení nezřídka předvádí sameček svatební tanec s otáčením i v přestávkách během páření přímo na zádech samičky. Po ukončení aktu, který může trvat i osm až deset minut, sameček většinou partnerku opět krátce nakrmí. Období toku, svatebních tanců a páření většinou trvá kolem 3 týdnů. 2.12., dvacet dní po první sledované kopulaci, se v březové budce objevilo první vajíčko a 7.12. následovalo druhé. Mláďata se líhla 1.1. a 4.1. - tedy přesně po 28. dnech. Zajímavý je velký odstup od mezi snesením obou vajíček (přičítám jej první snůšce samičky nebo nedostatku vápníku), ale jak jsem pozoroval, samička pevně zasedla až po dvou dnech. Čerstvě vylíhnutá mláďata jsou pokryta šedým chmýřím se slabě žlutým nádechem (žakové šedobílé). Ve 12ti dnech se objevují pod kůží první známky prachového peří, až kolem 15. dne se jim začínají otevírat oči. V tu dobu kroužkuji 9,5mm kroužky. Budku mláďata opouští v 9-10ti týdnech; rodiče je potom ještě 2-3 týdny přikrmují. 
Papoušci konžští jsou velmi plodní, běžně hnízdí 2x ročně a v případě odebrání snůšky mohou zasednout i třikrát. Můj pár během jednoho kalendářního roku (líhnutí mláďat: I. snůška - 1.1. a 4.1., II. snůška 7.3. a III. snůška 1., 3. a 6.8.) roku odchoval 6 mladých ve třech snůškách i když jsem v prvém případě dal místo vajec podkladky a počkal až samička hnízdo sama opustí a v dalších jsem mladé odebral až po 40. resp. 45. dnu. Při druhém a třetím hnízdění samička vždy zvolila překližkovou budku pro andulky, byť před snášením střídavě navštěvovala obě. Takové aktivity samičky silně vyčerpávají a proto jsem po třetím hnízdění raději budku odebral (březový špalík jsem jim ponechal). Přitom jsem zjistil, že překližkové dno během péče o mladé opracovávala samička tak důkladně, že na dvou místech již prosvítali malé dírky. Vyvěsil jsem ji po důkladné opravě dna opět až koncem listopadu a k mému překvapení již 12.12. samička opět započala se snůškou. Řešením této nadměrné hnízdní aktivity snad bude ponechání mláďat u rodičů až do jejich plné samostatnosti. Vzhledem k tomu že se o své potomky při třetím hnízdění vzorně starali až do 45. dne, věřím, že se o ně stejně příkladně postarají až do plné samostatnosti. 
Ručně dokrmená mláďata jsou velice přítulná, hravá a rychle se naučí opakovat první slovíčka. Vzhledem k cenové relaci, velikosti, zbarvení a s ohledem na schopnosti jsou přímo předurčeni stát se vyhledávanými domácími mazlíčky. S přibývajícími odchovy se dá předpokládat, že se s nimi brzy blíže seznámí i širší veřejnost zajímající se o papouška na ochočení. Současně bych se chtěl přimluvit za zařazování ručně dokrmených mláďat do chovu. Přítel Sedláček má párek ručně odchovaných mluvících papoušků konžských a oba ptáci spolu perfektně vycházejí. Troufám si tvrdit, že v případě včasného sestavení páru z ručně odchovaných mláďat se chovatel dočká stejně běžně úspěšných odchovů, jako je tomu například u krotkých žaků. Navíc při kontrole budek nebude muset ptáky ani sebe nadměrně stresovat. Je úžasný pocit vidět samičku, jak se pýchou přímo naparuje, když vám sedí na rameni ve chvíli, kdy obdivujete v budce její děti. Tento pocit znám od své samička kakaduů růžových a věřte, že vám při něm možná občas i trochu zvlhnou oči. 
A závěrem malý soukromý tip. Troufám si tvrdit, že se papoušci konžští v krátké době svou popularitou značně přiblíží a možná i předstihnou dnes nejžádanější papoušky senegalské či papoušky žako!