popisná část

papoušek senegalsky
všeobecná část
papoušek konžský
papoušek kapský
papoušek hnědohlavý
papoušek hnědý 

 

 

Papoušek žlutotemenný


Poicephalus meyeri, Cretzschmar 1827

Meyer´s Parrot
Goldbugpapagei

Popis:
Hlava, záda a svrchní břicho šedohnědé, na temeni mají skoro všichni žlutý proužek variabilní velikosti; břicho a peří pod ocasem zelenomodré (tón zbarvení se různí); kostřec modrý; žluté ohbí křídel a stehna; křídla a ocas tmavě hnědý; oční okruží a zobák černé; duhovka oranžově červená, nohy tmavě šedé.
Velikost: 22cm

Výskyt:
Obývá obrovské území od Eritree, Súdánu, a Čadu na severu přes Etiopii, Ugandu, Keňu, Tanzanii, Zair, Angolu, Zambii, Zimbabwe, Namibii, Botswanu, Mozambik až po JAR.

Status:
Hojný jen místy, z některých oblastí zmizí při toulkách za potravou a naopak se jinde z ničeho nic objeví, proto není snadné odhadnout jejich stavy.

Poznámka:
U tohoto druhu rozlišujeme šest poddruhů. Obývá nejrozsáhlejší oblast ze všech afrických papoušků. Velikostí, postavou, povahově i schopnostmi shodný s populárnějším papouškem senegalským.

Papoušek žlutotemenný
Poicephalus meyeri (Cretzschmar, 1827)

Vnější znaky: papoušek střední velikosti s výraznou hlavou, křídla dosahují až na konec rovného mírně zakulaceného ocasu. Nevykazují žádný pohlavní dimorfismus.
Hlasové projevy: tichý, příjemné cvrlikání vydává téměř po celý den, občas je slyšet drsné volání
Status v přírodě: stále platí, že populace je v současnosti stabilní, místy je tento druh dokonce běžný
Status péči člověka:relativně stabilní, dovozy nebyly nikdy příliš početné; jen nárazově
Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce
Inkubace: 28 dní
Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 9-10ti týdnech, rodiče je poté ještě několik týdnů dokrmují
Odchovy: běžné
Podmínky chovu: celoroční kovové voliery s temperovanou vnitřní částí, odchovy se daří i ve větších klecích
Stupeň ochrany: CITES II
Papoušek žlutotemenný čadský
Poicephalus meyeri meyeri (Cretzschmar 1827)
Velikost: 21 cm
Výskyt: Západní Eritrea a Etiopie, jižní polovina Súdánu a Čadu, sever Středoafrické rep., pohraniční oblasti na severozápadě Konga a severu Ugandy. Někdy se objevují i na severu Kamerunu a dokonce údajně i v Nigérii(?).
Popis: Hlava hrdlo, přední záda, křídla a ocas jsou šedohnědé; křídla a ocas občas se žlutým nádechem. Na temenu mají žlutý pás silně variabilní co do intenzity a rozsahu. Ohbí křídel, spodní křídelní krovky a holeně žluté, spodní část zad šedomodrá, kostřec modrý; prsa a břicho modrozelené s variabilním podílem modrého zbarvení - břicho je někdy prokvetlé šedohnědým peřím. Oční okruží a ozobí je černé, duhovka oranžově červená; zobák je černý, u kořene světlejší; nohy tmavě šedé.
Mladí ptáci jsou o něco světlejší s tmavě šedýma nohama a hnědou oční duhovkou. Žluté znaky na hlavě a nohách chybí, na křídlech jsou pravidlem.

Papoušek ž. ugandský
P. m. saturatus (Sharpe, 1901)
Velikost: 22 cm
Výskyt: podél celé západní hranice Keni, Uganda, Burundi, Rwanda, východní Kongo, severní a západní Tanzánie, kde dochází ke křížení s poddruhem matschiei
Popis: šedohnědé partie jsou tmavší než u nominátní formy, křídla a horní záda s černým nádechem. Dolní část zad a kostřec světle modré (nikoli zelené s modrým nádechem, jak bývá někdy chybně uváděno), prsa a břicho tyrkysové až zelené. Žluté znaky na hlavě pravidlem, ale menšího rozsahu.

Papoušek ž. konžský
P.m. matschiei (Neumann, 1898)
Velikost: 22 cm
Výskyt: střední a západní Tanzánie, jihovýchodní Kongo, severozápad Mosambiku, Malawi, severní polovina Zambie, jihovýchodní Angola
Popis: svrchní část tmavší než nominátní forma, ale hnědý odstín na hlavě a pod hrdlem je matnější než u saturatus, kostřec zářivě modrý. Prsa a břicho do modra. Žluté znaky na hlavě pravidlem, ale většinou menšího rozsahu.

Papoušek ž. angolský
P.m. reichenowi (Neumann, 1898)
Velikost: 24 cm
Výskyt: velká část východní, střední a jižní Angoly a příhraniční oblasti Konga
Popis: podobný matschiei, ale ještě tmavší, kostřec sytě modrý, spodní strana tyrkysová až světle modrá. Velká část ptáků tohoto poddruhu mívá na prsou peří silně promísené černými pery. Žluté znaky na hlavě chybí, ptáci jsou větší a robustní.

Papoušek ž. mosambický
P.m. transvaalensis (Neumann, 1899)
Velikost: 22 cm
Výskyt: západní část Mosambiku, Zimbabwe, jižní Zambie, pohraniční oblasti Botswany, Namibie a Angoly. Izolovaná populace v okolí města Port Elizabeth v JAR
Popis: hlava a horní prsa více hnědé než u nominátní formy, záda a křídla načernalé. Kostřec je zelenavý s modrým nádechem, břicho zelené až tyrkysové. Žluté znaky na hlavě mají téměř všichni jedinci, ale menšího rozsahu. Tento poddruh lze od saturatus rozeznat jen podle zelenavého kostřece.

Papoušek ž. jihoafrický
P.m. damarensis (Neumann, 1898)
Velikost: 22 cm
Výskyt: jižní pohraničí Angoly, severozápad Namibie a pánev Okavango v Botswaně; údajně přechodné formy s poddruhy reichenovi na jihu Angoly a s transvaalensis v Botswaně Popis: jako nominátní forma, ale hlava a horní prsa tmavě šedé, záda a křídla bledší, kostřec světle modrý, spodní prsa a břicho tyrkysově zelené. Žluté znaky chybí, je celkově mohutnější. Mimo těchto šest dnes uznávaných poddruhů bylo v minulosti popsáno ještě dalších šest, které dnes již nejsou uznávány, protože se od výše uvedených v podstatě neliší. Byly to : P.m.erythreae, P.m.adolfi-friderici, P.m.neavei, P.m.abasinicus, P.m.virescens a P.m.nyansae.

Nejpodstatnější při určování poddruhů papoušků žlutotemenných je, že přesné určení není prakticky možné bez znalostí oblasti původu. Mám na mysli ptáky pocházející z přímých odchytů. S určením ptáků chovaných v Evropě (generace F1, F2 a vyšší) je to ještě o mnoho složitější. Po dlouhá léta si nikdo příliš nelámal hlavu s chovem čistých linií a podle toho se také dnes o čistých poddruzích nedá příliš hovořit. Na obranu chovatelů je ovšem nutno říci, že tito papoušci nebyli nikdy dováženi ve velkém počtu, jako například p. senegalští, a chovatelé byli vděční za to málo, co trh nabízel. Celou situaci komplikuje navíc fakt, že jednotlivé subspecie jsou si velmi podobné a i jejich počet je relativně dosti velký. Já sám, mám-li být upřímný, přestože se chovu papoušků dlouhokřídlých věnuji dlouhé roky a o „mayeráky“ jsem se zajímal již od osmdesátých let, si i dnes občas připadám jako v začátcích. Viděl jsem u nás i v zahraničí spousty různých ptáků, ale hovořit o nějakém stoprocentním poznávacím znaku jednotlivých poddruhů si naprosto netroufám.

V přírodě
Status: V současnosti jsou tito papoušci uváděni jako běžný až místně početný druh a to i přesto, že ani u jednoho ze šesti poddruhů nebylo nikdy prováděno přesné sčítání (Collar 1997, Juniper a Parr 1998). Problémem ovšem je, že žádný z nich nelze označit jako místně stálý a to celou situaci výrazně zkresluje. Kromě období rozmnožování se trvale potulují krajinou a to dokonce i v místech tak úrodných jako je příkopová propadlina v Ugandě. Při nejlepší vůli není možné z jednotlivých hlášení na tak obrovské rozloze učinit nějaký stoprocentně platný závěr (Collar 1997, Juniper a Parr 1998, Salvan 1968, Rowan 1983,..).
Biotop: Papoušci žlutotemenní nejsou typickými obyvateli uzavřených lesů a vlhkých lesů podél vodních toků, byť za ně byli takto dříve označováni. Williams (1969), Collar (1997) a Juniper & Parr (1998) uvádí, že je pozorovali v nejrůznějším prostředí. Hoppe (2000) píše: „Já osobně jsem je viděl v mnoha oblastech jejich výskytu a pokaždé jsem se přesvědčoval, že jsou typičtí představitelé druhů, kteří dokáží žít v jakékoli krajině. V uzavřených vlhkých lesích se v podstatě pouze zastaví a jinak se potulují mezi polopouštními a stepními oblastmi. “ Mezi vědci pracujícími v terénu převládá názor, že dá-li se hovořit o nějakém upřednostňovaném biotopu, jedná se o suchou krajinu, ale jen výjimečně ve velké vzdálenosti od vodních toků.
V západním Súdánu jsou silně vázáni na výskyt akácií Acacia albida (Wolson 1982), v severovýchodní Africe na baobaby (Adansonia digitata) a tamaryšky (Tamarindus indica) (Smith 1957). Jejich plody byli dříve často využívány námořníky pro svůj vysoký obsah vitamínu C. I v jiných oblastech se drží v travnatých savanách, křovinatém buši a galeriových lesích s výskytem stromů Terminalia spp., Combretum spp., Acacia spp., Brachystegia spp., ..Někteří autoři popisují setkání s nimi i v zemědělsky obdělávaných krajinách.
Většinou se zdržují v níže položených oblastech, ale Juniper & Parr (1998) je sledovali v Zimbabwe ve výšce kolem 1500m.n.m. V Etiopii se drží kolem nadmořské výšky 1250m a v rovníkových oblastech vystupují dokonce až do 2200m (Fry 1988). Hoppe (2000) se s malými patrně rodinnými skupinkami setkával při všech návštěvách horského masivu (1800m.n.m.) v Namibii. Píše o nich, že se jedná o bojácné a nesmírně plaché papoušky. Na severu Namibie podle něj obývají otevřené savany a akáciový buš s ojediněle rostoucími baobaby a akáciemi. Často poměrně daleko od vody, které nemá tato země, známá například obávanou pouští Namib, rozhodně nikterak mnoho. Protože se v těchto místech setkával i s papoušky rüppellovými (Poicephalus rueppellii), domnívá se, že mezi oběma poddruhy může docházet k vzájemným kontaktům.
Potrava: Hlavním zdrojem potravy papoušků žlutotemenných jsou fíky, ořechy a tvrdá semena stromů. Často byli sledováni při požírání bobulí a plodů či květů a nektaru. V lesích východní Afriky jsou patrně jediným druhem, který se živí semeny typicky místních stromů Brachystegia a proto v tomto směru téměř nemají potravního konkurenta (Rowan 1983). Zajímavou informaci zveřejnil Wilson (1982), když sledoval papoušky žlutotemenné v Súdánu požírat housenky. Potravní spektrum tvoří dále ještě semena, ovoce, bobule, ořechy následujících stromů a křovin: Uapaca nitidula, Monotes glaber, Combretum spp., Scerocarya spp., Ziziphus abyssinica, Ficus spp., Grewia spp., Melia azedarach, Terminalia sericea; nektar a květy Orewia flavescens a Schotya brachypetala. Papoušci také příležitostně napadají ovocné plantáže a pole v zemědělsky obdělávaných krajinách. Na výše zmiňovaném příkladu s housenkami je patrné, že tito papoušci společně s květy patně požírají i drobný hmyz, kterým kryjí svou potřebu živočišných bílkovin.
Velkou důležitost v potravě hrají fíky. Velice zajímavě to popisuje Hoppe (2000) a tak bych rád kousek ocitoval: „Většina mých setkání se uskutečnila v místech, kde někde poblíž rostly fíkovníky nebo palmy se svými plody. Fíky jsou zjevně jednou z nejdůležitějších složek jejich potravy. Mají třikrát tolik vápníku než ostatní ovoce savan a lesů a proto jsou obzvlášť důležité pro samičky a jejich mláďata (vápník je důležitý pro tvorbu skořápek, růst kostí a stabilitu). Stejně jako řada dalších papoušků i žlutotemenní „žerou z nohy“. Jediným přesně mířeným kousnutím oddělí plod od stromu, najdou si klidné místečko, uchopí jej do drápků a hodují. Potravu drží ve výši prsou a požírají po malých kouscích. V dobách nadbytku jsou dosti marnotratní a již po několika soustech nechají zbytek spadnout na zem. Za takové chování jsou jim vděčné antilopy, dikdikové, prasata a hlodavci.“
Potřeba vody je poměrně malá, což lze vysvětlit jejím vysokým obsahem v potravě. V období dešťů pijí vodu zachycenou na rostlinách, mimo ně musejí slétnout na zem k řece či ke kalužím. Jediným autorem, který je při pití pozoroval, je Wirminghaus (Hoppe 2000). Toto setkání se uskutečnilo v odpoledních hodinách.
Způsob života: papoušci žlutotemenní jsou ptáci žijící převážně v párech či rodinných skupinkách. S hejny do třiceti kusů se lze setkat jen v místech s nadbytkem potravy (Rowan 1983, Fry 1988). Nikdy se ovšem jako mnoho jiných druhů papoušků neshromažďují na společných nocovištích (tzv. spacích stromech), odkud se ráno vydávají za potravou a kam se večer opět vrací zpět tak, jak to známe u jiných druhů rodu Poicephalus nebo žako Psittacus. V době hnízdění jsou nesnášenliví a nemilosrdně ze svého rajónu vyhání konkurenty, přičemž si troufnou i na větší ptáky. V tomto směru neuvěřitelnou informaci podal Wirminghaus. V severním Transvaalu pozoroval hnízdící páry poddruhu transvaalensis, kteří si udělali hnízda v bezprostřední blízkosti od sebe. Ve třech vedle sebe stojících stromech bylo obsazeno hnízdícími páry papoušků žlutotemenných šest dutin! Největší vzdálenost mezi dvěma dutinami činila asi 15m.
Tito čilí a aktivní ptáci jsou výtečnými letci. V místě sběru potravy se pohybují těsně pod či v úrovni korun stromů. Při přesunu na větší vzdálenost létají do výše ca 50m a jsou snadno k rozeznání podle signálního zbarvení křídel, zářivého břicha a kontaktního volání. Velké rozpětí křídel (platí pro celý rod) jim umožňuje prudký let a vysokou rychlost. Výrazným rysem chování je silná plachost a neuvěřitelná pozornost. Všichni autoři se shodují na tom, že přiblížit se k nim na vzdálenost méně než 50m je prakticky nemožné. Relativně blízko se k nim dostane jedoucí auto, ale jakmile zastaví, okamžitě prchají. Jako praví obyvatelé rovin se nesnaží schovat v korunách, ale prchají co nejdál pryč od domnělého nebezpečí. Hoppe popisuje jejich organizovanost v hlídkování. Cítí-li se některý jedinec sebeméně ohrožen, okamžitě ze sebe vyrazí varovný křik a celé hejno se dává na útěk. Za letu přitom často mění náhle směr (doslova píše „cikcak let“) a ve vedení hejna se střídají, aniž by se někteří členové hejna sebemíň odchýlili od nově zvoleného směru. Aktivní denní fáze jsou od úsvitu do 10 hod a zhruba od 15 hod do setmění.
Nejhlavnějšími nepřáteli jsou různí dravci, především pak několik druhů jestřábů. Ptáky na hnízdě (v dutinách) ohrožují hlavně hadi, varani a rovněž opice, které si rády smlsnou na vejcích či mláďatech. Neuvěřitelnou techniku lovu si vyvinul jestřáb pochopovitý, který svýma neobyčejně obratnýma nohama dokáže zasahovat hluboko do dutin a vytahovat z nich hnízdící ptáky nebo mláďata.
Hnízdní biologie: Obrovský areál rozšíření (sever/jih 4400km, východ/západ 2400km) rozličný typ krajiny i nadmořské výšky (200-2200m.n.m) znamenají, že papoušci žlutotemenní hnízdí prakticky po celý rok. Rowan (1983) a také Mackworth-Praed&Grand (1962) uvádí hnízdění kolem rovníku a v jižní části výskytu v březnu-září, Taylor (1965) viděl koncem srpna vylétlé mládě P.m.reichenowi, Davidson (1986), Day (1987) a Fry (1988). V Zambii a Malawi květen-září, v Angole červenec, v Tanzánii září, v Ugandě únor, dále snůšky v Súdánu v prosinci-lednu, v jižní Ugandě a Kongu v únoru, v západní Keni, a ve severovýchodní Ugandě prosinec-březen.
V té době se páry oddělí od skupinky a vyhledají si hnízdní dutinu nejčastěji po vousácích nebo datlech. Ta bývá 3-10 m vysoko, vletový otvor je malý a dutiny jsou poměrně těsné. Čtyři opuštěné dutiny byly hluboké 42-45cm a byly zcela bez výstelky, jen holé dno (Rowan 1983). Samička snáší obvykle 2-4 vejce (z 22 snůšek bylo 11x 2, 6x 3, 5x 4). Doba inkubace bývá uváděna 28-30 dní, opuštění hnízda 56-70 dní. Poté je rodiče ještě několik týdnů přikrmují. Mladí s nimi zůstávají ve společných skupinkách prakticky až do příštího hnízdění.

V péči člověka:
První údaje o papouších žlutotemenných držených v zajetí pochází patrně z poloviny 19. století (Londýn 1855), v roce 1877 je poprvé vystavovala na výstavě ptáků v Berlíně Hagenbecková. Po pádu kolonií se poté na dlouhou dobu dovozy zastavily a do Evropy se opět dostali až v 60tých a hlavně v 70tých letech 20. století. Od té doby se opět začali více prosazovat do jednotlivých chovů a svého času platili v Evropě za druhý nejčastěji dovážený druh rodu Poicephalus po papoušcích senegalských.
Světového prvoodchovu dosáhl J.B. Rough v Transvaalu v padesátých letech minulého století, když se mu podařilo opakovaně papoušky odchovávat. V roce 1961 je odchovaly v Zoo Bloemfontein, JAR. V USA je odchovala Zoo Bush Gardens v Tampě na Floridě. V Evropě dosáhl prvních odchovů v roce 1966 D. Jones v Anglii, po dvou nezdařených pokusech v předchozím roce. Krátce nato jej následovali Greenway 1967, Franklin 1972 a Trump 1978. V té době již byly hlášeny další úspěchy z celé řady zemí (SRN, Švédsko,..)
U nás, v bývalém Československu, se poprvé objevili u A. Hanela (1975) a Z. Pichlíka(1977). V roce 1980 odchoval Klevar křížence P. mayeri/P.rueppellii. Jednalo se o původní ptáky A. Hanela. (viz. Robiller, de Grahl, Vašíček)
V osmdesátých letech odchovy papoušků žlutotemenných pravidelně nabízel Šperl a později celá řada dalších. V té době ještě byli ve volierách českých chovatelů poměrně vzácní a více se rozšířili až po několika dovozech v první polovině 90tých let (fa. Šimon). Jednalo se celkem o řádově několik desítek jedinců, přičemž někteří se později od nás dostali do dalších států (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko,..). Toto tvrzení opírám o skutečnost, že jsem byl několikrát svědkem prodeje těchto papoušků občanům uvedených států na burze v Uherském Hradišti. Celé věci výrazně nahrával tehdejší status quo a neexistence registrací CITES u nás.
Importovaní ptáci jsou poměrně odolní, při dodržení obvyklých zásad chovu ptáků z odchytu nedochází k výrazným ztrátám. Již po krátké době aklimatizace snadno uvykají na běžně předkládanou potravu a dobře snáší naše středoevropské klima. Ptáky do kombinovaných celoročních volier vypouštíme pozdě na jaře či v létě. To jim umožňuje snáze si tak uvyknout na postupné ochlazování. Potom jim nebrání ani několikadenní podzimní poklesy teplot těsně k bodu mrazu, aby spokojeně trávili většinu dne ve venkovní volieře. Nutností ovšem je vnitřní temperovaný prostor, který jim chladných dnech skýtá v případě potřeby možnost uchýlit se do tepla.
Voliera pro chov papoušků žlutotemenných musí mít bezpodmínečně železnou konstrukci a silné pletivo. Tito nevelcí papoušci mají dosti silnou potřebu štípání a dřevěná konstrukce se slabým pletivem by patrně dlouho neodolávaly jejich zobákům. Společný chov několika párů v jedné, byť velké, volieře není možný!! Takový chov například uvádí Hoppe (2000)- cituji: „Společný chov několika párů je možný ve velké volieře. Důležité je, aby měl každý svůj kout, kam se může stáhnout“. S tím naprosto nesouhlasím a rozhodně nedoporučuji některému chovateli, aby se o něco podobného pokoušel! Tito ptáci jsou silně agresivní a nesnášenliví a to především v období hnízdění, kdy se nezaleknou ani velkých druhů. V sousední volieře mého páru jsou umístěni kakadu bílí a byť jejich půtky vypadají vzhledem k rozdílné velikosti obou druhů téměř komicky, dokáže si samec „mayeráků“ vždy prosadit svou.
Své prvé papoušky žlutotemenné jsem získal z dovozu v březnu 1995 (8ks). Jedná se o ptáky pocházející z Tanzánie a podle mého patrně poddruh saturatus, i když některé znaky ukazují i na matschiei. Vyloučit samozřejmě nelze ani křížence obou poddruhů, v případě že by pocházeli z oblastí, kde se stýkají hranice výskytu. Asi po dvou měsících jsem si vybral dva „páry“ a ty jsem přemístil do voliery. V tu dobu již 2 ptáci trvale sedávali spolu a tak logicky došlo na zmiňovanou agresivitu. Již po dvou měsících bez předchozího varování náhle napadli druhý pár a výsledkem byl jeden mrtvý a druhý silně zubožený papoušek. Ten den jsem bohužel nebyl doma, ale manželka mi říkala, že útoky byly tak silné, že ptáci neustávali ani v případě, že soka srazili na zem. I zde na něj neustále doráželi a nezabránila jim v tom ani její přítomnost. Zde jsem doplatil na svou chybu, protože jsem měl voliery zamčené a ona nemohla dovnitř.
K chovu papoušků žlutotemenných je zcela postačující voliera o rozměrech 2x1x2m vnitřní část a 2-4x1x2m venkovní výlet. Někteří chovatelé je ovšem běžně odchovávají v pokojových volierách či větších klecích (např. 1,5x1x1m). Mým ptákům ale, jak se zdá, možnost většího proletu vyhovuje, soudě podle častého poletování z vnitřní do venkovní části.
Odchovy u nás se ve větší míře začaly dařit v druhé polovině devadesátých let, kdy se příznivě projevil vliv předchozích dovozů. Dnes je pravidelně odchovává celá řada chovatelů (např. Ptáčník, Mrcek, Havránek, Zeman, Pecko…). Výrazně k tomu přispívá určitě i jejich povaha, která je mnohem klidnější než např. u p. senegalských, i když přece jen nejsou tak „pohodoví“ jako p. konžští. Po určité době se sice výrazně zklidnili, ale dodnes si udržují určitou ostražitost a vždy se raději přemístí podle okolností do venkovní nebo vnitřní části. Dokonce i samička na vejcích či mláďatech při jarním hnízdění, kdy jsou otevřeny výlety vždy vylétne ven, jakmile vejdu do ptačince. V zimě se zase oba ptáci okamžitě schovají v budce bez ohledu na to, zda právě hnízdí, či nikoli.
Hlavním obdobím hnízdění papoušků žlutotemenných v našem klimatickém pásmu je listopad-leden, druhým „letním“ obdobím je pak květen-červenec. Nejdůležitější pro úspěšný odchov je samozřejmě sestavení harmonujícího páru. Dnes, v době několika metod bezpečného určení pohlaví, je sestavení páru poměrně snadné a tak jen málokdo spoléhá na vnější rozlišovací znaky u ptáků s málo výrazným pohlavním dimorfismem. U dospělých jedinců lze pohlaví určit podle výraznější hlavy samců a robustnější postavy. Někteří chovatelé sice tvrdí, že samičky jsou větší, ale já osobně si myslím, že tomu tak není. Velice nejistým rozlišovacím znakem je žlutá skvrna na hlavě. Zatímco u p. kapských a konžských samice mají znaky na hlavě výraznější, u žlutotemenných to bývá různé. Pomineme-li časté individuální odchylky, je zde ještě rozdílný i výskyt znaků u jednotlivých poddruhů (o nejasnosti v určování poddruhů jsem psal výše). Osobně se přece jen domnívám, že samičky mají žluté znaky větší, ale je to jen můj názor, který nikomu nevnucuji.
Po sestavení harmonizujícího páru hnízdí poměrně ochotně a při dodržení standardních podmínek běžně zahnízdí 2-3x ročně. Zejména v případech, kdy chovatel odebere vejce nebo mláďata k umělému odchovu, dochází zpravidla v krátké době ke snesení náhradní snůšky. Bohužel je v současné době v České republice relativně malý počet chovných párů a podle informací dovozních firem se v dohledné době žádné zásilky „čerstvé krve“ nedají očekávat. Určitým řešením je dovoz ptáků ze západní Evropy, ale tomu v momentálně brání rychle se šířící nemoc drůbeže a následné veterinární zásahy.
Základem potravy mých p. žlutotemenných (stejně jako celé skupiny Poicephalus) je směs semen pro velké papoušky, rádi ovšem berou i drobnější semena (prosa, lesknice). Veškeré běžně dostupné ovoce (hrušky, jablka, pomeranče, mandarinky, třešně, višně) přijímali již během aklimatizace, zeleninu spíš podle nálady (mrkev, melouny, okurky, rajčata, papriky, červenou řepu). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč, hlávkový salát), nejrůznější plevely či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány) jsou pro ně vítanou pochoutkou. Doslova milují kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji) a bobule (hloh, jeřabiny černé i červené, šípky, bezinky, líčidlo jedlé,..). Sušené bezinky, šípky a jeřabiny přidávám stejným dílem jako ostatní komponenty (celkem 14 druhů) do směsi semen určené k namáčení/naklíčení. Že je takto upravené ochotně berou je dobře patrné podle zbarvení trusu. Se střídavou chutí konzumují rybíz, angrešt a jahody. Rádi nemají lepkavé krmení (banán, kiwi, rozvařenou rýži). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. 2x týdně dostávají granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají všichni ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají. Těsně před obdobím hnízdění přidávám do vody ve zvýšeném množství tekutý přípravek calcium chloratum, sépiovou kost strouhám do krmení a k dispozici mají minerální kámen.
Na velikost chovného zařízení nejsou nároční a podobné je to i s budkou. Jako jediný z mnou odchovávaných druhů Poicephalus dávají přednost kolmému typu před vodorovným. Budka může být prkenná i kmenová, ale neměla být příliš veliká. Tok p. žlutotemenných je typický pro celý rod. Předchází mu několikadenní vzájemné krmení. Sameček později často pochoduje po bidle se spuštěnými křídly, švitořením vybízí samičku ke kopulaci. Ta trvá poměrně dlouho, podle mého měří běžně 6-7 minut, v jednom případě dokonce téměř 10 minut. Po ukončení aktu sameček partnerku ještě krátce nakrmí. Během páření jsem krmení nikdy nepozoroval. Za několik dní dochází ke snůšce na které sedí výhradně samička. Nasedá od druhého sneseného vejce a díky tomu se také první dvě mláďata líhnou současně a to vždy přesně bez jediné výjimky po 28 dnech.
Mláďata se líhnou pokryta šedobílým prachovým peřím a váží cca 5g. Oči se jim otevírají kolem 14. dne, budku opouští v 56-71 dnech (uvádím krajní případy v mém chovu).
Dosavadních 14 snůšek mého páru byla 12x 3 vejce a 2x 4 vejce – doposud ani jedno vajíčko nebylo neoplozené!! Zajímavé ovšem je, že prvních pět let vždy v zimním hnízdění přestali nejmladší mládě po 15-20 dnech krmit. Obě starší vždy dokrmili bez problémů. Vzhledem k tomu, že v té době mláďata kroužkuji a denně je vidím, odebírám jim od té doby nejmladší k ručnímu dokrmení. V létě k tomu nikdy nedošlo. Patrně zde příznivě působí délka a množství slunečního svitu a také mnohem pestřejší strava (zelené krmení, trávy,..). Po opuštění budky jsou mladí velmi lekaví a v blízkosti člověka bezhlavě létají sem a tam. To trvá několik týdnů, později se výrazně zklidní. Ručně odchovaná mláďata jsou pravým opakem a podobně jako senegalští se perfektně hodí jako domácí mazlíčci. Mláďata určená na ochočení stačí odebrat kolem 40. dne. V tomto věku si rychle zvyknou a později se vehementně dožadují pozornosti a mazlení. Do chovu lze použít bez obav i ručně dokrmené ptáky. Odchovy se u krotkých ptáků již mnohokrát podařily.
Papoušky žlutotemenné vřele doporučuji všem zájemcům o rod Poicephalus a to jak na ochočení tak především do chovu. Jsou mnohem snadněji odchovatelní než např. senegalští a svým chováním, nenáročností a krásou musí zaujmout každého milovníka papoušků.